Myčka VIP

26. července 2018 v 21:37 | Unavená matka
Já snad bdím, tak my stále řešíme myčku, to už je jak z Dikobrazu, nebo ze špatné komedie. Já snad na to napíšu povídku.
Myčka je nesmrtelná!
Nemyje, neleští, ale nesmí se na ni pronést ani slůvko kritiky. Kde se stala chyba, nikdo neví, nikdo už jí nevěří, jen náš tatínek kutil.Všichni bychom už ji rádi vyměnili, jen on ne!
Je pro něj prostě V.I.P. jen nevím, čím si to zasloužila, pátrám…ale nenacházím vysvětlení, jak přišla k tomuto vysoce chráněnému postavení. Až na to přijdu, sama zaujmu tuto kýženou pozici a budu vysmátá a za vodou!
Ale mám obavy, že se mi to nepovede.
A zatím myčka vede…
Je obskakovaná a opečovávaná…
Sotva do ní nandám nádobí a dovolím si ji zapnout, hned přiskáče manžel Pepa a dozvím se, že jsem si dovolila moc: to on jediný ji umí správně zapnout a naplnit, takže ji hned přerovnává, mručí a vrčí na ni polohlasně a spokojeně, a očekává, že bude vrkat dle něj, ale ouha, ona stále nepere a neleští, nu… však ona si dá říci… až manžel ještě chvíli, dlouhou chvíli, ji bude přeopravovat a přerovnávat… a hledat, kde se stala chyba (no, my ostatní to už dávno víme, je jí už skoro třicet let, že?)
…asi se jí líbí, jak před ní stále už po dva roky klečí, no řekni, které ženské by se to nelíbilo… zvláště v pokročilém věku!
Tak stále pokračuje naše myčkové drama… nervy drásající…
…asi zaujmu postoj neutrální a doufám, že se mi to zdaří, neboť moje nervy jsou zase V.I.P. pro moje tělo.
A pak doufám, že i moje ruce, vyschlé a vysušené, dojdou jednou odpočinku, až otec rodu přejde z lásky k myčce třeba zase zpět k mašinkám či motorům a nějaký nárazník v posteli či na balkóně mě nebude vzrušovat, hlavně, že budu mít novou myčku a budu smět si ji plnit sama!!!
Neví někdo u vás o nějaké bouračce? Koupím nárazník, ha,ha
 

A já si dosud myslela, že ho mám vlevo!

8. června 2018 v 0:09 | Unavená matka
Moje srdce tluče stále v levé polovině mého těla. Tedy tluče... někdy i trochu vynechává, či spěchá, takže můj pan doktor se rozhodl mu trochu pomáhat!
Ale až dosud jsem si myslela, že mít umístěné srdce v hrudníku na levé straně je normální a pokud je vpravo, je to jen taková hříčka přírody, prostě úchylka.
A ono ejhle... už je to jasné, dnešní doba si žádá změnu: "sdrce na pravém místě"
Tak to má většina lidí smůlu a já jsem mezi nimi, bohužel. Už zase nebudu "in"S vyplazeným jazykem
Ale budu v davu, v houfu, ve většině, nebo, chcete-li, tuctováZamračený
Na to jsem zvyklá, žádná změna... alespoň mě nečeká žádné překvapení.

"Vy, všichni, co jdete s dobou!
Vy, co jste hříčkou přírody!
Vy, co máte levou polovinu hrudníku volnou,
omluvte, prosím, moje důvody,
proč nemám připraveno srdce na dlani:

Mé srdce totiž klopýtá
a při tom už i trochu kulhá...
Znaveno, zadýchané život v naději chytá,
překážky nastražené z posledních sil zdolá...
A stále vyhlíží budoucí svítání!"

Naděje nového Začátku vyhlíží Konec trápení

29. května 2018 v 21:39 | Unavená matka |  Povídky
A její úsměv zářil až na protější břeh, kde lužní les skrývá zatím nepoznané…
Tam skrývá se snad nový začátek?
Zde, u své milovné řeky, kam od svého dětství jezdí nabírat sil pro svou životem unavenou duši, tady, kam jezdí snad už věky, v mysli jí vyvstala otázka, co skrývá se za řekou v hustém porostu.
Nikdy tam nevkročila. A přece by to mělo být tak snadné. Loďkou, či člunem... jako malá po tom nejednou zatoužila, ale rodiče loďku nikdy nekoupili. Jednou ji svezl kamarád, ale to nebylo ono, brzy zase jeli zpět a klid na prohlídku lesa jí neposkytl.
Když pohledí od řeky vlevo, kolem břehu stojící řada cizokrajných topolů už také prořídla. Ohlodal ji zub času, po letošní nezvykle brzké jarní bouřce některý ze stařičkých a hmyzem zesláblých stromů spadl k zemi, a v rovnoměrné řadě tak vznikly mezery.
Jak noty na buben, říkávala babička, když jí začaly vypadávat mléčné zuby, a nyní si na to vzpomněla.
Ty jsi už také ohlodaná časem… myslela si. Snaží se zpomalit čas, ale jak dlouho ještě to bude mít úspěch? Pár let po přechodu, snad alespoň pár let jí zbývá zůstat v plné síle, tak proč si ty roky pořádně neužít? Kdo jí co může vyčítat?
Celý život rodila děti a starala se o ně a o manžely. Může se na ní někdo zlobit, že to chce nyní změnit?
Možná někdo z kamarádů by ji mohl pochopit, ale v její rodině nikoho chápavého neviděla. Snad některý ze starších synů? Možná…
Poslední dvě děti na to ještě neměly věk. Ony ji ještě chtějí pro sebe a mají na to právo. Ale až odrostou… ještě pár let, dva nebo tři… Bude ještě pak tak odhodlaná a čerstvá?
Stála na břehu a úsměv jí pomalu mizel z tváře. To jak se jí do mysli vrátilo vědomí nutného rozhodnutí, které pomalu přichází ke svému počátku. Cítila se jak před důležitým závodem, kdy sportovec, stojící na startu prožívá muka před zazněním startovací pistole.
Snad až to odstartuje, a nebude už cesta zpět, jako ten atlet poběží k vysněnému cíli.
Ale ona má výhodu, že tam nemusí být první. Jí stačí jen se odhodlat a na ten start si stoupnout.
Znovu se usmála… tady, na břehu své milované řeky, na to nebude myslet. Nepotřebuje si promýšlet jednotlivé kroky, ty zná dokonale a stokrát si je už promýšlela. Nebude si kazit tu chvilku tady, kdy může nerušeně nabírat síly. Nějak to dopadne… říkala taky babička.
A s úsměvem šla vstříct konci svého trápení...
 


Kutilství

5. května 2018 v 0:08 | Unavená matka |  Povídky
KUTILSTVÍ
Tohle nevinné slovíčko už mi leze na nervy. Zdá se vám to přehnané? Až prožijete pár dnů s námi, uvěříte, že v některých případech by mělo být kutilství zakázaná činnost. Možná někomu připadá, že kutilové jsou užiteční, vždyť přece umí vše opravit!
Zpočátku tomu tak skutečně bylo. Protékal záchod? Žádný problém, za chvíli hotovo. Praskla žárovka, ve chvilce vyměněno. Možná to zná každá žena, jak na začátku vztahů se naši partneři mohou přetrhnout, aby se nám zalíbili. Znáte pořekadlo: Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají? Velmi pravdivá moudrost našich předků.
Na kutily si dejte pozor! Když to na ně přijde, nehledí vpravo ani vlevo, nezajímá je, že děti chtějí na koupaliště, že by měli balit na dovolenou, že je třeba udělat…cokoli, v tu chvíli, kdy je to popadne, vidí svět pouze optikou spravovaného předmětu a za kamarády pak uznávají pouze šroubováky, pájky, či jiné předměty používané ke kutění.
Pak nebuďte překvapeni, že termín odjezdu na dovolenou je možno přece i o dva dny odsunout. Nic nepomůže domlouvání či zlobení se, vaše polovička vás stejně nevnímá a z manželova skelného pohledu lze číst jen jediné: dokud to neopravím, nevnímám nic jiného!
Dokonce ani srdceryvný nářek dítěte, které by už v deset hodin večer rádo spalo, neodradí vášnivého kutila od nepříčetného bušení kladivem. Neustává, ani když syn v záchvatu zoufalství, že spánek je mu nenávratně odepřen, v pyžamu a bosky vyběhl na chodbu a následně i na sníh ven na mráz, vykřikujíc:
" S tím bláznem už bydlet nebudu!!!" Ani tehdy kutění nepřestalo. Otec vytrvale bušil a bušil… Divím se, že už na nás sousedé neposlali "sociálku" .
A kombinace sběratelství a kutilství, šlehnuté trochou puntičkářství, to vše ještě umocněné kapkou umíněnosti a naložené v dočasné hluchotě a slepotě vůči čemukoli jinému než nářadí…jak říkám, aniž bych se do toho příliš zamotala…
Tedy: to vše dohromady vám převrátí život naruby. Vaše plány, dovolená, či svátky, to vše jde stranou. Neboť jak se kutilství propojí se sběratelstvím, jakmile kutil vstoupí do svého "sklepního sběratelského ráje", a přijde na to, že jeho sesbírané předměty, se mohou hodit k právě probíhajícímu kutění, pak teprve zapláčete. Pak přichází to pravé ořechové! Věci ze sklepa, které jste tam tajně z bytu přemístili, doufaje, že na ně bude zapomenuto, jsou zázračně objeveny:
"Tak tady to je, a já to tak dlouho hledal!", zajásá kutil jak dítě nad novou hračkou, a vy tiše zuříte! Protože už nemáte šanci to napravit, neboť jste propásli tu správnou chvíli nepřítomnosti otce kutila, kdy bylo možno ty krámy vyhodit. Nyní už nezapomene, tedy určitě nějakou dobu ne!
A váš byt se začne ve chvíli podobat nejen dílně, ale i vetešnictví, o nepořádku ani nemluvě:
"Jaký nepořádek, vím přesně, kde co mám a nehýbej mi s tím!", rozčílí se kutil, když se nesměle ozvete, či omylem na něco sáhnete.
A jelikož bohužel nevlastníme dílnu, náš domov se v ní v mžiku promění, náš malinkatý útulný domov je převrácený naruby. Na úklid raději ani nemyslete, ten nepořádek je dle slov tatínkových jeho SYSTÉM, a kam odloží šroubovák, tam musí zůstat, byť by to bylo třeba na právě prostřený stůl k obědu.
A na oběd také raději zapomeňte, hlad kutil necítí a bude na vás nevraživě koukat, že vy a vaše děti jíst potřebujete. Sbalte své ratolesti a jděte raději do restaurace, nebo na návštěvu ke kamarádce, odjeďte na chatu, …cokoliv, jen zmizte společně z domu.
A neopouštějte děti, proboha! Nenechávejte je s kutilem o samotě, hrozí nebezpečí jejich úrazu, buď nějakým nářadím, či samotným otcem! V zápalu kutění klidně přibije synovu ručičku k podložce nýtem!
Po návratu doufejte, že kutil bude tak vyčerpán, že vám milostivě dovolí uklidit, či že sám vyklidí pole a jde spát. Horší varianta je, což se může stát také, že začne uklízet sám, neboť vám nedůvěřuje a má pocit, že jeho nádobíčku ublížíte, či má s vámi již zkušenost, že občas něco nepotřebného vyhodíte. To se pak připravte, že úklid trvá kolikrát i déle, než samo kutění.
Ještě horší varianta je, kdy kutil se do své činnosti tak vžije, tak se mu to zalíbí, že vlastně ani uklidit nechce, dostal se totiž do "Kutilského transu" a má představu, že všichni kolem něj budou spokojeně žít, jako on, v ráji kutilského (ne)pořádku.
A tady existuje jediná pomoc, nějakým způsobem kutila z transu vytrhnout. Metody k tomuto kroku jsou různé, ale předem upozorňuji, že zcela vždy spojené s nepříjemnými okamžiky abstinenčních příznaků.
Ony příznaky se nejčastěji projevují hádavostí. Vlastně budete rádi, že vše skončí pouze obyčejnou hádkou, kdy manželovu pozornost odvedete například na potřebu doplnění svých finančních prostředků. Převedete tak pozornost na něco jiného a rádi vydržíte i přednášku o tom, jak špatně umíte hospodařit. Vydržíte to, a konečně třeba odjedete na kýženou dovolenou!
Dám vám také jednu radu: " Na nic se neptejte."
Jak už jsem se zmínila na začátku, můžete mít zprvu dojem, že kutilství je bohulibá a užitečná činnost, šetřící peníze (každá věc se přece dá opravit).
Zpočátku vaši drahou polovičku budou trochu zajímat rozbitá splachovadla, prasklé žárovky, či utržená držátka ke skříňkám… ale vězte, že žárovku se vyměnit naučíte rychleji; sice nevědeckou metodou, ale zase bez zmatků a nepořádku!
Po čase stejně vašeho kutila přestane bavit stávat se opravářem a nabyde dojmu, že je škoda plýtvat svými schopnostmi na takové prkotiny.
Kutil je totiž umělec a nesnažte se pochopit, co v dané chvíli vlastně vyrábí. Vystavujete se nebezpečí sáhodlouhé přednášky, kterou stejně nepochopíte a budete opovržlivě označena za imbecila.
Pokud jste již učinila tu chybu a zeptala se, raději vše mlčky vyslechněte a přikyvujte. Neklaďte proboha doplňující otázky a nesnažte se to pochopit. Věřte, že je to nejkratší řešení. Přednášející se jistě brzy vyčerpá a vzdá to, neboť kutilství je náročná činnost a vy to stejně nepochopíte!
A určitě po nabytých zkušenostech v tichosti rádi zaplatíte pana opraváře, neboť se tím vyhnete bouři ve vaší domácnosti.
Snad budete mít štěstí, že kutil nebude doma, když opravář přijde, a vy nebudete muset vysvětlovat, proč ho voláte. V lepším případě bude tak zaměstnán svým kutěním, že si další osoby v domácnosti ani nevšimne. Pak vše dojde k dobrému konci.
A vězte, že kutilství není záruka opravení daného předmětu a mnohdy se vynaložené úsilí nerovná úspěšnému výsledku. Přesto kutila pochvalte, ale na opravenou věc nesahejte, nebo, proboha, nezkoušejte, zda už zase slouží k tomu, k čemu je určena. Kutil sice končí práci téměř vždy úspěšně, ale opravený předmět je mnohdy po pokusu o užívání ve stejně rozbitém stavu, jako před "zásahem".
Stane-li se tak, pak se varujte věc reklamovat! Nejen že shodíte kutilovo úsilí a vystavíte se podezření, že jste danou věc nesprávně užívali, či hůře naschvál rozbili, ale i propásnete možnost rozbitou věc v tichosti vyhodit do popelnice a nadějete se znovu toho nekonečného opravování a vylepšování, spojeného s neskutečným nepořádkem, nazývaného honosně KUTILSTVÍM!

Proboha! Prince ne!!!

4. května 2018 v 23:27 | Unavená matka
Co je tohle za téma? Tedy, pro mne to rozhoďně není. Pomyslného "Prince na bílém koni" jsem se vždycky děsila, tedy hlavně toho, že by pro mne, nedejbože, snad chtěl někdy přijetSmějící se
Na žádné prince jsem totiž nikdy nebyla zvědavá a ani stavěná a takové romantiky jsem se vždy děsila! Mne lákala pouze romantika přírody!
Kdyby se snad přece jen přede mnou zjevil, co bychom si asi povídali? S nastrojeným panákem, dnes bychom asi řekli "metrosexuálem", bych nevěděla, co si mám povídat. Mne totiž vždy přitahovali chlapi do nepohody, takoví, co uměli vytvořit v ženě pocit bezpečí a jistoty, že je ochráněná. Co jim nedělalo problém něco opravit, zařídit, a při tom nebýt otrávení!
Princ na bílém koni by k mojí ochraně asi potřeboval nějakou gardu. To by mne nelákalo. Princ nebývá často kvůli vladařským povinnostem k dispozici. Je to jen pěkný panáček pro reprezentaci.
Ideálním chlapem pro mne je "Muž na svém místě" - To je téma! Proč ho někdo nenavrhne? To bych si početla... Můj ideál ale asi bude nedostatkové zboží! Zatím jsem na něj, bohužel, nenarazila, a to už jsem nějaký ten pátek na světě... ZamračenýS vyplazeným jazykem
"Princ na bílém koni" ať si zůstane v pohádkách pro moje malá vnoučátkaUsmívající se

Když zavřu oči, vidím krásno!

17. dubna 2018 v 22:37 | Unavená matka |  Úvahy
Když zavřu oči, vidím krásno!
A když jsem k tomu ještě sama, mohu si to i více užít.
Kolem mne je totiž obvykle spousta lidí, většinou mých příbuzných, dětí, vnuků... manžel... rušno, ale moje duše víc a více touží po klidu.
Když zavřu oči, vidím krásno a mohu snít... o krásné přírodě, kde je ticho a klid, o nějakém tichém a krásném místě, kde budu jen sama a budu mít hodně času na psaní. Ne, že bych nevěděla, kde je krásná příroda a kam se uchýlit do krásna, ale obvykle tam nejsem samaMrkající
Když zavřu oči, mohu snít i o velkém klidném domě, s jedním pokojíkem třeba úplně maličkým v podkroví, pouze pro mně, kde se zavřu a všechny svoje nápady budu mít čas v klidu hodit na papír, či do počítače.
Když zavřu oči, mohu prožít i to, co pro mne jinak není dosažitelné a v běžném životě se mi nedostává. Stačí zapojit svoji představivost!
Vidím zelené lužní lesy, klidně plynoucí řeku, rybáře na břehu, sem tam nějaká loďka či plavec. Sedím na břehu a pozoruji proud řeky, té mojí řeky, tekoucí před naší chatičkou. Pohled na protější lužní les mne uklidňuje. Vidím všechny své milé, jak spolu rozmlouvají a děti pobíhají radostně okolo.
Každá z nás má jiné touhy a sny, ale přeji si, aby snění bylo dovoleno!
Přeji si, aby všechny matky měly možnost radost ze snění prožít! Ať každá matka může vidět krásno, když zavře oči!
Přeji si, aby žádná matka nemusela svému dítěti vymývat nějaký hnusný plyn z jeho vlásků...
Když zavřené oči zase otevřeme, ať vidíme jen šťastné matky a spokojeně pobíhající děti okolo!Usmívající se

Sběratel

10. dubna 2018 v 22:38 | Unavená matka |  Povídky
SBĚRATEL
Náš tatínek je sběratel. A navíc fanda do mašinek.
Všude po bytě lze vidět různé modely mašinek. Uprostřed obýváku stojí klavírní křídlo a okolo něj na postavených kolejích tyto mašinky jezdí. Každý, kdo chce hrát na klavír sice špatně vidí na klaviaturu, ale zato se při hraní může kochat mašinkami. Ve zdi je rozkošný tunýlek, kterým se přesouvají do jídelny.
Tedy dříve takto mašinky jezdily. S narozením našich "divokých drobečků" tato atrakce vzala za své.
Maje zkušenosti z předchozích mateřství, snažila jsem se budoucího otce přimět k tomu, aby na čas drahocenné modely mašinek uložil do krabiček. Tatínek ale žil v domnění, že náš malý rozkošný synek bude pouze posvátně na mašinky zírat a zaručeně se jich nebude chtít dotýkat. Přece mu to vysvětlí, že?
------
"Kdo vytrhat ty kolejničky", zařval jednou mohutným hlasem náš otec rodiny. "Říkal jsem ti, ať na to dáváš pozor, když nejsem doma."
Manžel trpěl představou, že když nechodím do práce, nemám přece nic jiného na starosti, než oprašovat jeho poklady.
V té době nám k téměř dvouletému synkovi přibyla ještě malinkatá princeznička. Starší drobeček se ji snažil neustále vyklopit z postýlky a zkoušet na ní své různé pokusy, pátraje, co ten řvoucí vetřelec, objevivší se nedávno u nás doma, vydrží.
"Nevím", "snad to nějak omylem...", nesměle jsem odpověděla a bylo mi jasné, kdo to má na svědomí. Honem jsem nenápadně kopla pod lavici další vytrženou kolejničku, než ji manžel zahlédne a vrátila se k vaření, ve snaze dokončit oběd, dokud miláčkové spinkají.
Nešťastný a naštvaný manžel mi udělal kázání, kolik taková legrace stojí, a jak se tato vzácnost špatně opravuje.
"Tak si to ukliď, když je to takto drahé", řekla jsem už naštvaně, "já to nezvládnu ohlídat. Chceš snad obědvat, ne?"
"Nic uklízet nebudu, děti se naučí být opatrné."
"Nespletl jsi si, jak jsou staré?", hlesla jsem, "to ještě nějaký čas potrvá, než toho budou schopny".
Bylo to ale marné, manžel byl přesvědčen, že to zvládne. Dospěl k názoru, že mám na děti špatný vliv, protože nedostatečně oceňuji jeho sběratelskou činnost.
Tak bylo vytrháno a poškozeno ještě mnoho dalších kolejniček a mašinek, než rezignoval.
Jednoho dne tatínek koupil synkovi mašinky a kolejničky dřevěné.
Pak vzal krabičky, do nichž posvátně uložil nejvzácnější mašinky, které zase uložil do velké přepravky a obřad zakončil vyklizením jedné mojí skříně, kam to vše uložil. A když jsem se skřípěním zubů svoje věci ukládala jinam, pocit zadostiučinění mě přesto hřál: konečně jsem jedné starosti ušetřena.
Sběratelství ovšem není dětská nemoc, která se už nikdy neopakuje. A očkovat se proti tomu bohužel nedá. Tak sběratelé zaplňují své byty různými předměty nedbaje, že rodina strádá zmenšujícím se prostorem.
Tak si náš tatínek z poloviny jídelny vytvořil k mojí zlosti náhradní kancelář, jelikož ta jeho je plná různých předmětů, které sem postupně přesunul z bazarů, kde ležely zapomenuty, jistě právem, ale on je zachránil.
Najdete zde všechno možné: od starých magnetofonů "kotoučáků", přes různé kostýmy na masopust, hudební nástroje, staré lyže, samovar, různé koberce, nářadí, a o knihách ani nemluvě.
A tyto knihy jsou zase o mašinkách, letadlech a různých strojích, hlavně jsou to knihy technické (manžel je inženýr), a určitě i historické, které by přece v antikvariátě ležely neupotřebeny, což u nás leží taktéž, ale to není totéž, jsou už zachráněny!
Ovšem technické zaměření mu nebrání, aby zachraňoval i knihy mystické, o léčitelích, a knihy o různých metodách léčebných.
Každá jeho další návštěva bazaru mne přivádí v zoufalství.
Prostě SBĚRATEL.
A tak boj o prostor je u nás doma na denním pořádku. Každý "zachráněný" předmět nejprve vítězoslavně přinese do bytu očekávaje pochvalu a význam předmětu osvětlí přednáškou. Málokdy se ovšem setkává s nadšením. Náš byt je skutečně přeplněný a už nic se do něj nevejde.
Sice pod naším klavírním křídlem v obýváku je dle manželovy představy ještě hodně místa, ale já zoufale bojuji, aby vše nevyčuhovalo příliš okatě.
Vůbec celé klavírní křídlo, postavené "v mini obýváku v takto malém bytě, je velký přepych", jak se vyjádřila kousavě moje kamarádka, při jedné z mála návštěv. Kamarádky totiž většinou domů nezvu.
K přátelskému posezení preferuji klidnější prostředí hlučných kaváren. Tam totiž při popíjení kávy nemusím neustále někomu uhýbat, když potřebuje navštívit lednici a nemusím poslouchat telefonní rozhovory s různými "neschopnými" úředníky.
A v té kavárně sním o velkém nádherně naklizeném bytě, kde bude spousta krásných pokojů z nichž jeden prostorný bude můj. Povedou k němu bytelné neprůhledné a zvukotěsné dveře na zámek, od kterého budu vlastnit klíče pouze já. Uvnitř bude můj pracovní stůl, "ušák" před televizí a postel s nočním stolkem a lampičkou.
Říkáte si,...běžné vybavení? Ne tak u nás.
Zatím jenom sním, ale počkejte, však můj čas přijde: kdo si počká, ten se dočká.
A pak se zavřu.... a mějte mě rádi. Venku si dělejte, co chcete!

Rozum a cit

9. dubna 2018 v 22:27 | Unavená matka |  Říkanky

Pan Rozum a pan Cit jak bratranci jsou,
pokrevní spojení jednou větví rodinnou.
Když první zahlédne překrásnou paní,
v té chvíli druhý už píše ódy na ni.

Tu Rozum přemýšlí, jak neurazit slovem,
pan Cit již líbá ji pod rozkvetlým stromem.
Nedbaje poznámek příbuzného,
o dvojím měření. Přísloví zapomněno!

Slovutný pan Rozum pohoršen bývá,
Citu svému však on naoko jen spílá.
Napohled rozporný mají k sobě vztah,
naoko vytváří zdánlivý nesoulad.

Jejich kroky však zpívají nádhernou znělku,
jak duet milostný krásný je jen vcelku.
Jeden hlas vede, druhý dolaďuje píseň,
pan Rozum za ruku jde pro Lásku si s Citem.

Polabská píseň

1. dubna 2018 v 18:15 | Unavená matka |  Říkanky

Polabská píseň
Polabská nížina, kde krásná krajina,
k té řeka patří, a v hlubině kapři…
I snad malé mřenky,
co ve vodě rychle jako střelky,
rozprchnou se hbitě,
když štika dostane chutě.
Zde na břehu chatička má stojí.

Zčeřené vody, pohltí svody,
v hlubinách temných
smutek utopí se.
Nezkrotná naděje touha
vzkříšení ducha povzbudí,
až znovu zrodí se ta radost,
již nezdolá vztek ani svár.

Osado srdci mému blízká,
když v Praze se mi stýská,
kola oře vlakového vždy hotova jsou
donést mě nad oblaka k nápravě…
ta myšlenka povznáší
nad temnotu duši mou.

Zde pak bude ukotvena
a s kosmickým prostorem
v sepjetí intimním nirvánu zakouším…
Hle, zde nacházím radost!
A nevšední zážitky
zázrakem
jsou mi darovány zdarma.
-----------------------------------------
Srdce čisté a ducha přímého,
jak příroda polabská,
má moje kamarádka z Polabí…

Když miluji, tak jaképak 'Ale'

1. dubna 2018 v 18:10 | Unavená matka |  Úvahy
Nejhorší slovní spojení: "Miluji tě, ale..."
To už toho partnera rovnou můžeme kopnout třeba... víte, kam, že! Měl by to rychleji za sebou a ještě by to více připomínalo vtip.
Už jako dítě jsem se s tím setkala, a začala to slovní spojení nenávidět.
To začíná tak, že někdo pozná, že jste se zamilovala a chce vám asi pomoci, nebo vám to možná ještě více osladit, nevím, no zkrátka, začne vám vymlouvat vaše city, a vysvětluje vám, jak pro vás není dost dobrý. Ale v podstatě vám chce říct: "dej mi pokoj, já nejsem pro tebe, my se k sobě nehodíme, já o tebe nemám zájem".
Málokdo ale umí být takto upřímný, tak to zabaluje do hezkých slovíček a ještě více člověku ubližuje. Možná nevědomky.
V každém případě jsem zde raději pro upřímnost a proces vysvětlování by měl být co nejrychlejší, a tím pádem i nejšetrnější.
Nejhorší jsou váhavci, kteří nemají odvahu vám to rovnou na rovinu sdělit, a tak než vyjde pravda najevo, ztratíte spoustu času (a i možná peněz) na zbytečných schůzkách a drásáte na nich svoji duši nejistotou: miluje mne, nemiluje mne, hele, teď se na mne usmál...! Možná se mu líbím!
A ten váhavec by nejraději seděl s nějakou jinou, či jiným. A ten zamilovaný se zase užírá moc dlouho nejistotou.
No situace vskutku trapnější, než spadlý vrchní díl plavek po šipce do vody (pro ženu)... to duši proženu raději průvanem naučného večera na dávno minulých politických školeních...
Tak přátelé, to ale neznamená, že se nebudete zamilovávat!!! Je jaro, za chvíli tu bude lásky čas... jen až se setkáte s někým, kdo to slůvko 'ale' moc často používá, dejte mu vale! A jděte na pivo raději s bytostí oněmnělou úžasem nad krásou první jarní kytičky!!!
Je jaro, zima je fuč, tak jaképak 'ALE'?

Kam dál