Můj vnitřní hlas jsou "esemesky" z nebe

Úterý v 22:46 | Unavená matka |  Úvahy
Prolog:
Když člověk tápe a sužují jej starosti, když neprožívá šťastné dny a snižuje se mu sebevědomí, pak bývá nejčastěji připraven k naslouchání Božího slova. Věřím, že to jsou moje vnitřní hlasy!!!
"Zlo plodí násilí a násilí plodí zlo." To řekl Ghándí a čerpal z Tolstého, a ten zas z Chelčického.
Co je to Zlo, a jak ho rozeznat od Dobra, když halí se do převleků paní Vychytralosti? Jak ze sebe vytěsnit zlé myšlenky, když jejich zhmotnění by často vyřešilo složitou situaci? Uvědomuji si, že rychlá řešení bývají ošidná!

Prosba

Když tápu uvnitř sebe a s nadějí
hledám aspoň malý záblesk světla,
když nešťastna ho nenalézám
a ztrácím o sobě dobré mínění…
otevři, Pane, prosím, mou duši k naslouchání,
a připrav si ji k přijímání
Tvého léčivého Slova.

Pomoz mi, Pane, rozeznat Zlo
a nevpouštět ho do mého nitra.
To Zlo, co plodí Násilí,
to Násilí, co porodilo Plody Zla.
A když nenalézám řešení,
vyzbroj mou duši Brněním svého Slova
a ukryj ji ve svém dobrotivém objetí.
 

Absolutní nula

10. ledna 2018 v 0:23 | Unavená matka |  Úvahy
V matematice jsem nikdy nevynikala, ale absolutní čísla mi nějakou záhadou nedělaly problémy.
Protože si dovedu představit, co se za tímto pojmen skrývá,uvědomuji si, že nejvýstižnější spojení tohoto výrazu a mojí maličkosti je popis mých schopností, či spíše neschopností, které mám pro pochopení koňského srdce mojí dcery. Alespoň takto ona na mne nahlíží, začne-li uvažovat o mých koňských vědomostech: unavená matka rovná se: Absolutní nula, nepolíbená "pražanda" bez jakýchkoli vědomostí o tomto ušlechtilém zvířeti a navíc ochromená strachem při pomyšlení na pobyt na koňském hřbetě.
Čtu v jejích očích: "Jak tato nemožná matka mohla porodit něco tak úžasného, jako jsem já?"
A já se na oplátku zase ptám bez odvahy to vyslovit nahlas: "Kde se v naší po generace pražské rodině vzala tato zapálená konařka?"
Jak již jsem psala, naštěstí mě zatím moje dcera nenutila na koních jezdit. Mě stačí, že mě obestírají obavy při pohledu na ni, když jezdí a skáče parkur! Je to trochu problém, protože se ráda pochlubí svými úspěchy, ale bohužel maminka ochromená strachem, raději prchá na nákup a do víru velkoměsta, než aby zůstávala na tréninku a v obavách o zdraví svého potomka sledovala tento nebezpečný sport.
Je pravda, že člověk časem otupí a ve snaze o pochopení svého dítěte se po pár letech (u mne se jedná již o šestý rok) přece jen někam posune a z absolutní nuly se možná posune někam k nule normální. Naposledy jsem se tochu odvázala a pokusila se koníčka pohladit.
Pochopte, mně se tito úžasní tvorové se smutnýma očima také velmi líbí (na obrázku), ale stojím-li poblíž jeho tlamy na živo, přepadají mne obavy, že se pokusí mi vyvést nějakou lumpárnu, protože zvířata zajisté vycítí strach, který mi kouká z očí, že!
Proto, když jsem tehdy dala můj zapomenutý slib, že si také někdy na koni zajezdím, musela jsem být asi nějak mimo realitu, či ne zcela při smyslech. Přestože nekonzumuji příliš často a ani nestřídmě alkohol, mám podezření, že při samotném slibování jsem musela asi být notně "pod vlivem".
Takže moje sebevědomí je dvakrát poníženo: nejen, že mi už neslouží paměť, ale i odvahy jsem dvakrát nepobrala a místo statečné matky jsem unavená a ještě absolutní nula v očích svého dítěte, jelikož ve střízlivém stavu na to nebezpečné zvíže zcela jistě neusednu!
Sliby se sice mají plnit, zvláště sliby, dané dětem, ale pro záchranu matky rodu musím volit trochu jinou a přijatelnější variantu: pojedeme na jaře do Kladrub! Tam se jezdí v kočáře. Takže pojedu, sice ne přímo na hřbetě, ale potáhne mne kůň, dokonce více koní!
A snad už nebudu v očích své dcery tou Absolutní nulou, co neplní své sliby!!!

Novoroční dozvuky

5. ledna 2018 v 23:31 | Unavená matka |  Říkanky

O Smutku
Nový rok, říká se: "Vítejte s veselím!"
Na smutek každý chce zapomenout.
"Radostnou náladu!" rodině zavelím,
byť stínem satiry zahalenou.

Ty, Smutku, nešťastný, zůstávej v koutku:
dnes je Den Radosti, kouzel a čar!
Teď všichni budou pít z jiného soudku,
který ty neznáš neb jsi už dost stár.

Neboj se, Smutku, tvé časy přijdou!
Všední den přinese poznání moudrosti.
Velené veselí zítra již vzpomínkou.
Kde tebe zažili, váží si radosti!
 


"Zkrocení" nastávající puberty-pokus č.4

3. ledna 2018 v 22:40 | Unavená matka |  Úvahy
Tak nám zase nastala puberta!S vyplazeným jazykem
Vplížila se k nám domů nenápadně, nechtěná a nežádaná, pomalu, ale jistě. S tím se nedá nic dělat!
Zažívám to již po čtvrté, takže myslím, že její znaky už jsem schopna rozpoznat. Bohužel, mám ale nyní pocit, že to má nějakou větší intenzitu! Nebo je to tím, že jsem již kapánek starší a "unavená"?
Ať je to, jak chce, jsem odhodlána se tomu znovu postavit čelem! Bez bázně a hany!
Nejsem sice Luther, a nebudu přibíjet na veřeje více jak 90 tezí (a nebudu se vystavovat podezření, že už mi únavou odchází nejen fyzické síly ale i rozum), ale pár pravidel by se hodilo dodržovat! Využívám období novoročních předsevzetí a píšu pár (10) bodů, kterými se, jak doufám, budou moje ratolesti od nynějška řídit.
A jdeme na to!
Za prvé: Ráno si vyvětrají peřiny (při pubertě nutné).
Za druhé: Připraví si čisté oblečení přiměřené ročnímu období (konec výletů v tričku při chumelenici, nehodlám pak řešit nechvalně známé "rymičky").
Za třetí: Při snídani nebudou používat mobil (ani při žádném jiném jídle) - tato teze je pud sebezáchovy "unavené" matky, která by ráda občas se svými dětmi prohodila alespoň při jídle pár slov!
Za čtvrté: Budou chodit alespoň občas po nohách! - kdo tomu nerozumí, ať si zkusí komunikovat s klukem, který dělá při každé příležitosti stojky, ne-li salta (teď u nás je na pořadu dne parkur), a když je volán k jídlu, přichází do jídelny po rukách nohama nahoru, kterými k mému zděšení likviduje moji sezónní (nyní vánoční) výzdobu!Smějící se
Za páté: Občas dají svým rodičům v průběhu dne vědět, že jsou ještě naživu! (k čemu by jinak ten mobil měli?)
Za šesté: Pokusí se vychodit školu! (námitky, že fotbalisti nemusejí nic umět, a vydělávají miliony, se zamítají).
Za sedmé: Alespoň jednou týdně udělají nějakou domácí práci (slovo "práce" je ale na indexu, takže to asi budu muset nějak ještě přeformulovat...)
Za osmé: Výbuchy vzteku omezí na nutné minimum!
Za deváté: Koupelna se používá k očistě těla (není to chemická laboratoř, ani pracovna Facebooku) a WC není videoherna ani trucovna (fronty se u nás občas tvoří...).Křičící
Za desáté: Na lože se odeberou v rozumnou dobu, aby byl poskytnut rodičům čas na dobití baterií!Smějící se

...tak, napsáno, bych to měla. Teď jen, jak to zveřejnit? Přibít na veřeje? Ne, Lutherovu metodu jsem už jednou zavrhla. Přece jenom máme jednadvacáté století. Ale co takhle na dveře šatní skříně ten krásný seznam nalepit? A pěkně velkými písmeny! Aby se to nedalo přehlédnout!
Přátelé blogeři!
Držte mi palce, aby si toho ti moji raubíři všimli a ještě lépe, aby byli ochotni si to alespoň přečíst a uvažovat o výhodách plnění těchto divných nápadů "unavené matky", patřící zcela jistě ještě stále do minulého století!!!!Překvapený Nakonec, již třikrát jsem ve svém životě pubertu zkrotit zkoušela, a již třikrát se povedlo, že se ti puberťáci dožili dospělosti a péči svých rodičů přežili snad bez úhony!!!Úžasný

Básníkova noční můra

2. ledna 2018 v 19:33 | Unavená matka |  Říkanky

Básníkova noční můra

V přemítání,
jak potěšit Tě k Tvému svátku,
bleskla mi hlavou myšlenka,
že básničku Ti napíši.

Však znenadání,
ač známe se už mnoho pátků,
nejistota mi vzala písmenka,
a teskno mi bylo na duši.

V rozjímání,
po snaze o ztišení ve dni plném zmatků,
má Můza si nasadila křidélka,
a tvářila se, že mne neslyší.

Mé počínání,
naivní se zdálo, jak víra bez skutků.
Mé inspiraci zhasla světélka,
a Můza odletěla jako pták do výšin.

Sliby, dané našim dětem

2. ledna 2018 v 16:25 | Unavená matka |  Úvahy
To jsem si zase naběhla! Zase jsem ztratila svoji ostražitost a něco slíbila svému potomkovi.
Však má cílevědomá dcera si je velmi dobře vědoma, kdy, a v jaké situaci, je nejlepší si slib vymoci. Stačí si počkat, až matka ztratí ostražitost, nejlépe je-li hodně zaneprázdněna, či někam spěchá. Pak již stačí otravovat, být velmi urputná, a hlavně mluvit a mluvit a vysvětlovat a vysvětlovat výhody daného cíle. V takovéto situaci se vám snadno může stát, že něco neuváženě přislíbíte, aby už byl klid a vy jste se konečně mohli někam vypravit, či dodělat započatou práci.
"Sliby-chyby" - říká se a u slibování dětem, a ještě k tomu vlastním, to platí dvojnásob!
Milé matky, na to si dejte pozor, neboť děti mají velmi dobrou paměť. Jakmile moje dítko pronese: "Mami, a slibuješ?" na jakékoliv téma, mám se na pozoru. Moje zkušenosti mi říkají, abych v této chvíli nastražila tykadla.
Jenže i děti mají své zkušenosti s vámi, a také dokážou operativně měnit taktiku. Čím více jste ostražitá, tím více argumentů dítě použije, a tím důmyslnější způsoby, jak vás dostat k vyslovení slibu, použije. V tomto případě jsem vždy o krok pozadu - bohužel.
Kdybych si alespoň vzpomněla, o co šlo! Teď tady moje dítě vítězoslavně stojí a vyžaduje splnění slibu v tu nejnemožnější dobu. Honem pátrám v paměti. Kdybych si vzpomněla na jaké to bylo téma, snad bych i v hlavě připravila pádné argumenty, proč daná věc dnes nelze uskutenit. Jenže ouha, paměť ne a ne sloužit, a moje dítě stojí přede mnou a vítězoslavně požaduje splnění slibu mnou daného (spíše by bylo lepší říci: jím vynuceného, což častěji odpovídá skutečnosti).
"Mysli", říkám si v duchu. Stojí přece přede mnou moje dítě, poslední v řadě mých pěti potomků, snad to nejurputnější, co se vyžadování plnění slibů týče, dcera Liduška. Tady se to může týkat pouze koní, uvědomím si.
Liduška již od útlého dětství miluje všechna zvířátka a nejvíce ze všeho koně! Kde se to v ní vzalo, nikdo nevíme. Již od doby, kdy se trochu naučila chodit, vyhledává všemožné příležitosti, jak na koni jezdit, či se k nim nějak přiblížit. Veškerý svůj volný čas plánuje tak, aby si tuto zálibu naplnila. Jakákoliv dovolená či tábor bez koní pro ní nemá cenu.
Takže - koně! Co jsem zase, proboha, ta toto téma slíbila? Pátrám v paměti...
To přece nebude tak těžké si vzpomenout, asi nějkou jízdu, či výcvik parkuru. Ovšem má paměť, věkem i dětmi důkladně opotřebovaná (na toto téma by se dalo psát do alelujááá), ne a ne sloužit!
"Tak co, mami, půjdeme? Nebo jsi na to zase zapomněla?"
Tajemná formule je vyslovena a mně nezbývá, než kývnout, neboť nemohu své nebohé dítě zklamat. Nemohu dopustit, aby se cítilo ochuzené tím, že má starší matku, která už si nic nepamatuje!
Hlavně, že nechce, bych na tom koni jezdila i já!!! S vyplazeným jazykem

Vánoce pro kočku

31. prosince 2017 v 21:29 | Unavená matka |  Povídky
Naše kočičí královna stárne... Projevuje se to tím, že se zdržuje více doma. Čímž je také k její smůle více na očích našim dětem. A pořád by jen spala. Stočená někde do klubíčka, má mylný pocit bezpečí.Tak je však snadnou kořistí našich raubířů.
Den před loňskými vánocemi se kočka poranila na nožce. Což se projevilo i při jejím laškování s okolními pejsky. Na štědrý den jsme ráno uslyšeli hluk pod okny. Vyběhla jsem na balkón a uviděla sousedovic pejska, jak drží naši číču za krk a soused se ji snaží svému psovi vyprostit z tlamy. Omluvně se na mne usmál a divil se, že jindy tak mrštná kočka nyní neutekla. Poslala jsem syna dolů, protože Mrněnka stála na místě a klepala se. Syn ji přinesl a postavil na zem. Nožky se jí rozjely a rozplácla se. Z nosu jí tekla krev a vypadala, že nic nevnímá.
"Co tomu řekne táta? Ten to nepřežije." strachoval se syn. Kočka vypadala, že nedožije večera. To by byly smutné vánoce!
Proběhly mi hlavou vzpomínky na události minulých dní. Jak naše číča na podzim chytila blechy, na náš boj s nimi, kdy blechy, dokazující svoje evoluční schopnosti vyhrávaly na celé čáře. Tehdy jsem poprvé v životě začala věřit, že na té Darwinově teorii asi něco bude. A těch peněz, co všechny ty přípravky stály! Šampony a spreye, dle prodavače zaručeně spolehlivé, blechám vysloveně prospívaly. Pojala jsem podezření, že koupu blechy a ne kočku. Blechy z číči padaly a po desítkách se mi vyhladovělé vrhaly na ruce, protože po koupeli přece jednomu vyhládne!
Vzpomínka, na moje poštípané nohy, které vypadaly jako napadené nějakou hroznou nakažlivou chorobou, či nějakou zvláštní alergií (to ještě v době, kdy jsme netušili, že je to od blech), byla stále živá. Návštěva u lékaře je pro mne dosud hroznou potupou. Každý na ty moje nohy nevěřícně zírá. I moje tolerantní a zvířata milující kamarádka při pohledu na moje nohy prohlásila, že by šla kočka z domu.
A tak jsem deratizovala v pravidelných intervalech koberce, povlečení, oděvy, no prostě celý byt. Při této bleší epidemii byla důležitá jedna podmínka: číča nesměla do bytu dokud nezvítězí člověk nad blechami. A při tom všem snažení bylo ještě důležité udržet v tajnosti před tatínkem složení použitých prostředků. Uznával jen bio přípravky, které ale blechy vyložene "žraly", a po kterých se snad ještě více rozmnožovaly. Podezřívala jsem jejich výrobce z vypočítavosti a z nekalého obchodu.
To vše mi proběhlo hlavou při pohledu na zraněnou číču, které se kožich hýbal blechami. A pojala jsem podezření, že blechy to určitě přežijí. Samozřejmě, že mi jí bylo líto, ale pomyšlení, že moje nohy, konečně se uzdravující, se zase stanou bleší potravou, mě naplňovalo zoufalstvím. Bylo totiž jasné, že číča teď ven už nemůže.
Vzbudili jsme tatínka, aby rozhodl, co dál.
"Asi bys s ní měl jet k veterináři", řekla jsem a doufala, že by mohlo dojít při návštěve doktora i na bleší téma. Slyšela jsem od kamarádky cosi o zázračné pilulce na blechy, kterou lze pořídit jedině u doktora.
"Na co k veterináři", málem se urazil manžel a já pochopila, že hodlá kočku léčit sám. Máme doma totiž všeuměla, bagristu, kutila, sběratele a teď i nově léčitele v jedné osobě. Tatínek v sobě objevil nový potenciál a dostal znovu jasný smysl života. Cílem byla záchrana kočky.
"Co myslíš, že mi veterinář řekne?! Bude ji chtít nechat utratit!"
Na moji nesmělou poznámku, že kočka mele z posledního, netrpělivě odvětil: "Ty bys každýho hned vraždila!"
A mne přepadl nepříjemný pocit, že následující dny nebudou jednoduché. Skutečnost byla ale mnohem horší. V našem vánočně naklizeném bytě se začaly dít věci. Kočička neudržela moč, a ani to "druhé", a ulevovala si, kde ji napadlo. První dva dny ji manžel musel k misce nosit. Posléze, když měla světlejší chvilku a chtěla se nažrat, pomalu se přesunula k misce sama. Mezitím ale zapomněla, proč tam jde a nechápavě stála a nehnutě na jídlo civěla.
"Koukej, tady máš ňamku", ponoukala jsem ji, ale ona jen pootočila hlavu na stranu a civěla dál. Buď se rozklepala, nebo se jí zase rozjely nožky a plácla s sebou na zem.
Jednou se jí podařilo nějakým zázrakem vyškrábat na židli a strčit hlavu do talíře mojí dcery. "Jedeš!", vykřikla jsem, ale kočka jen hloupě civěla a ani se nehnula. Dříve by už po ní zbyla jen žíznivá čára. Ovšem to byl jen začátek!
"V takovém stavu ji nemohu nechat spát venku v boudě", usoudil manžel a přesunul bez skrupulí kočku s pelechem do ložnice. "Tady bude v bezpečí i před dětmi", usoudil a ložnici zamknul.
Koupil větší mísu a dal do ní kočkolit. Všeho všudy tam číča udělala potřebu asi dvakrát. Ostatní pokusy končily obvykle na nějakém oblečení, které tatínkovi čirou náhodou upadlo na zem. Tu to byla košile, tu nějaký šátek a už jen scházelo, aby si začala chodit ulevovat do postele. Raději jsem z ložnice prchla do pokojíčku k dětem, a zkroušeně požádala o azyl na jedné volné posteli pod synovou palandou. Vánoční vůně našeho bytu se k mému zděšení ztrácela a z ložnice se postupně začal šířit odér zvířecích útulků.
"To je hrozný smrad", poznamenala jsem jednou. "Co furt máš? Nic necítím!" odvětil manžel.
Mojí nadějí bylo, že se přece jen léčba zdaří a kočička se zase přesune ven. A musím říci, že manžel se snažil. Vařil bylinky, vyplachoval řvoucí kočce ústa, masíroval ji, praktikoval autopatii a různé jiné alternaivní léčitelské metody...nevím, zda to pomáhalo, protože jinak kočka celý den i noc ležela a spala. Jednoho dne tatínek usoudil, že už se její stav trochu zlepšil:
"Půjdeme na procházku", řekl. Zděsila jsem se. Vždyť u nás se procházky nepěstovaly. Jezdilo se vždy autem na nějaké "akce". Pohlédla jsem na manžela a hned mi bylo jasné, že netouží po mojí společnosti, ale že mluví s kočičkou. Oblékl se, vzal číču do náručí a vyrazil. Za chvíli byli zpátky.
"To už jste doma?" zeptala jsem se.
Něco zamumlal. Vyrozuměla jsem, že číča ještě nebyla na výlet připravená. Odmítala se od páníčka hnout. Mám dojem, že ani netušila, co se po ní chce. Manžel si totiž myslel, že se bude takto venčit, jako pejsek. Pokus se nezdařil! Jednou manžel zkusil oběhnout dům a ztratit se jí, aby ji přinutil si odběhnout dům. Mrněnka ho však následovala, držela se mu u nohou a když mu nestačila, vrátila se před dům a čekala, až ho to přestane bavit a pustí ji domů.
Manžel usoudil, že když je kočičce již lépe, může nastat druhá fáze léčby. A tou je boj s parazity. I počal v kuchyni něco kutit. Otřesný pach nás všechny probudil z vánočního klimbání u televize. Šla jsem se podívat, co se to děje. To tatínek léčitel vařil utrejch proti blechám.
"Proboha, co jsi do toho dal, že to tak páchne?" ptala jsem se.
"Nepoznáš hřebíček?" pokáral mne manžel. Skutečně jsem to nepoznala. V životě by mne nenapadlo, že voňavý hřebíček v koncentrovaném odvaru bude takto páchnout.Pak byl odvar zcezen do vaničky, manžel s kočkou se zavřeli do koupelny, ze které jsem raději rychle odstranila všechny ručníky a jiné předměty, které by se daly potřísnit či rozbít.
"Vezmi si rukavice", radila jsem, "kočka bude škrábat, a taky tě mohou poštípat ty blechy, věř mi, mám zkušenosti." varovala jsem ho.
"Mne nebude škrábat a blecha mne v životě neštípla," kasal se manžel a mně začalo svítat, proč se tak bavil při mých předchozích pokusech o čistotu domu a kočky. A začalo odblešování. Z koupelny se ozývaly podivné zvuky, ze kterých jsem pochopila, že číča se snaží zachránit před utopením. V obavách o kočku jsem nakoukla do koupelny. Mrněnka byla ponořena po krk ve vaničce v zázračném utrejchu a ze všech sil se snažila vyprostit.
"Neboj, stačí máčet pouze deset minut," ohlídl se manžel a kočka mezi tím využila jeho nepozornosti a vyklouzla ven. Vypadala hrozně. Teprve teď se ukázalo, že už mele z posledního, byla neskutečně vyzáblá.
"Tak nevím, jestli místo blech nezahyne ta kočka", řekla jsem si raději jen pro sebe. Pojala jsem podezření, že se manželovi soužití s číčou v ložnici už začalo zajídat. Nebylo divu, přece jen spát v kočičím útulku, není příjemné, že? A tak následovalo prohlášení:
"Už je to lepší, myslím, že už může spát venku", usoudil za několik dní manžel a odstěhoval pelech číče zase na balkón. Při pohledu na kočku jsem neviděla rozdíl, ale mlčela jsem, doufajíce, že náš byt bude zase vonět vánocemi.
Ale ve skutečnosti se nic nezměnilo. Mrněnka dál pospávala doma, jen už ne v ložnici, ale kde ji napadlo. A pod ní se často objevovaly loužičky. V ložnici už nebyl útulek, ale nyní ho máme po celém bytě. Úplná vánoční idylka: stromeček, blikající světýlka, svíčky... a mezi tím nádherná vůně kočičí.
Tak vznikl náš domov pro kočičí seniory!S vyplazeným jazykem

Hodiny nového začátku

30. prosince 2017 v 10:21 | unavenamatka |  Úvahy
Některé věci jsou mimo naše chápání!Překvapený
Tak jako třeba naše starodávné hodiny visící v kuchyni. Jsou tam jenom na okrasu. Tedy do včerejška byly. Sloužily mi nejen k dekoraci naší ubohoučké kuchyňky (takový beznadějný pokus), ale také k symbolickému připomenutí narození mého vždy posledního vnoučete. Jejich ručičky jsem pozměnila naposledy před půl rokem při narození mého již třetího vnoučete.
A včera:
"Ty jsi ty staré hodiny natáhla? Jak to, že jdou?" zeptal se mne manžel.
Koukala jsem na hodiny jako na zjevení, či na úkaz z jiného světa! Ty hodiny se totiž zastavily již velmi dávno. A nechtěly poslouchat ani při domlouvání mým manželem kutilem, a to je co říct!
To bylo právě těšně před narozením mého prvního vnoučete a protože byly starodávné, vzala jsem je na milost a nechala viset na místě.
A Johance bude za chvíli sedm let!
Tehdy si prostě řekly, že potřebují pauzu.
Ale dnes už se asi naodpočívaly dost, a tak nám ten čas zase odměřují. Snad si jich všiml náš nenechavý synek (čtvrtý z mých pěti dětí a zůstávající dosud v mojí péči, bohužel), a pokusil se je rozbít? Nebo někdo z návštěvníků při naší velké rodinné oslavě?
To už asi nezjistím. Kupodivu je ale ten onen neznámý uvedl do chodu!
Zamyslela jsem se, co by to mohlo znamenat pro naši rodinu, či pro mne?
Mám to brát jako nový začátek? Pár dní před novým rokem?
Vzpruhu potřebujeme každý, a já určitě dvakrát tolik!
Unavená matka pěti dětí dvakrát vdaná!!!
Ty hodiny jsem před téměř sedmi lety pasovala pouze na dekorativní předmět a dnes mi dokázaly, že ještě nejsou do šrotu! Vzepřely se!
Proč bych tedy i já nemohla ještě něco dokázat!!! Zde mám nový začátek, novou příležitost!
A budu o tom psát a už ne jen do šuplíku (tedy do počítače, chcete-li)!!!Smějící se

Kam dál