Kutilství

5. května 2018 v 0:08 | Unavená matka |  Povídky
KUTILSTVÍ
Tohle nevinné slovíčko už mi leze na nervy. Zdá se vám to přehnané? Až prožijete pár dnů s námi, uvěříte, že v některých případech by mělo být kutilství zakázaná činnost. Možná někomu připadá, že kutilové jsou užiteční, vždyť přece umí vše opravit!
Zpočátku tomu tak skutečně bylo. Protékal záchod? Žádný problém, za chvíli hotovo. Praskla žárovka, ve chvilce vyměněno. Možná to zná každá žena, jak na začátku vztahů se naši partneři mohou přetrhnout, aby se nám zalíbili. Znáte pořekadlo: Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají? Velmi pravdivá moudrost našich předků.
Na kutily si dejte pozor! Když to na ně přijde, nehledí vpravo ani vlevo, nezajímá je, že děti chtějí na koupaliště, že by měli balit na dovolenou, že je třeba udělat…cokoli, v tu chvíli, kdy je to popadne, vidí svět pouze optikou spravovaného předmětu a za kamarády pak uznávají pouze šroubováky, pájky, či jiné předměty používané ke kutění.
Pak nebuďte překvapeni, že termín odjezdu na dovolenou je možno přece i o dva dny odsunout. Nic nepomůže domlouvání či zlobení se, vaše polovička vás stejně nevnímá a z manželova skelného pohledu lze číst jen jediné: dokud to neopravím, nevnímám nic jiného!
Dokonce ani srdceryvný nářek dítěte, které by už v deset hodin večer rádo spalo, neodradí vášnivého kutila od nepříčetného bušení kladivem. Neustává, ani když syn v záchvatu zoufalství, že spánek je mu nenávratně odepřen, v pyžamu a bosky vyběhl na chodbu a následně i na sníh ven na mráz, vykřikujíc:
" S tím bláznem už bydlet nebudu!!!" Ani tehdy kutění nepřestalo. Otec vytrvale bušil a bušil… Divím se, že už na nás sousedé neposlali "sociálku" .
A kombinace sběratelství a kutilství, šlehnuté trochou puntičkářství, to vše ještě umocněné kapkou umíněnosti a naložené v dočasné hluchotě a slepotě vůči čemukoli jinému než nářadí…jak říkám, aniž bych se do toho příliš zamotala…
Tedy: to vše dohromady vám převrátí život naruby. Vaše plány, dovolená, či svátky, to vše jde stranou. Neboť jak se kutilství propojí se sběratelstvím, jakmile kutil vstoupí do svého "sklepního sběratelského ráje", a přijde na to, že jeho sesbírané předměty, se mohou hodit k právě probíhajícímu kutění, pak teprve zapláčete. Pak přichází to pravé ořechové! Věci ze sklepa, které jste tam tajně z bytu přemístili, doufaje, že na ně bude zapomenuto, jsou zázračně objeveny:
"Tak tady to je, a já to tak dlouho hledal!", zajásá kutil jak dítě nad novou hračkou, a vy tiše zuříte! Protože už nemáte šanci to napravit, neboť jste propásli tu správnou chvíli nepřítomnosti otce kutila, kdy bylo možno ty krámy vyhodit. Nyní už nezapomene, tedy určitě nějakou dobu ne!
A váš byt se začne ve chvíli podobat nejen dílně, ale i vetešnictví, o nepořádku ani nemluvě:
"Jaký nepořádek, vím přesně, kde co mám a nehýbej mi s tím!", rozčílí se kutil, když se nesměle ozvete, či omylem na něco sáhnete.
A jelikož bohužel nevlastníme dílnu, náš domov se v ní v mžiku promění, náš malinkatý útulný domov je převrácený naruby. Na úklid raději ani nemyslete, ten nepořádek je dle slov tatínkových jeho SYSTÉM, a kam odloží šroubovák, tam musí zůstat, byť by to bylo třeba na právě prostřený stůl k obědu.
A na oběd také raději zapomeňte, hlad kutil necítí a bude na vás nevraživě koukat, že vy a vaše děti jíst potřebujete. Sbalte své ratolesti a jděte raději do restaurace, nebo na návštěvu ke kamarádce, odjeďte na chatu, …cokoliv, jen zmizte společně z domu.
A neopouštějte děti, proboha! Nenechávejte je s kutilem o samotě, hrozí nebezpečí jejich úrazu, buď nějakým nářadím, či samotným otcem! V zápalu kutění klidně přibije synovu ručičku k podložce nýtem!
Po návratu doufejte, že kutil bude tak vyčerpán, že vám milostivě dovolí uklidit, či že sám vyklidí pole a jde spát. Horší varianta je, což se může stát také, že začne uklízet sám, neboť vám nedůvěřuje a má pocit, že jeho nádobíčku ublížíte, či má s vámi již zkušenost, že občas něco nepotřebného vyhodíte. To se pak připravte, že úklid trvá kolikrát i déle, než samo kutění.
Ještě horší varianta je, kdy kutil se do své činnosti tak vžije, tak se mu to zalíbí, že vlastně ani uklidit nechce, dostal se totiž do "Kutilského transu" a má představu, že všichni kolem něj budou spokojeně žít, jako on, v ráji kutilského (ne)pořádku.
A tady existuje jediná pomoc, nějakým způsobem kutila z transu vytrhnout. Metody k tomuto kroku jsou různé, ale předem upozorňuji, že zcela vždy spojené s nepříjemnými okamžiky abstinenčních příznaků.
Ony příznaky se nejčastěji projevují hádavostí. Vlastně budete rádi, že vše skončí pouze obyčejnou hádkou, kdy manželovu pozornost odvedete například na potřebu doplnění svých finančních prostředků. Převedete tak pozornost na něco jiného a rádi vydržíte i přednášku o tom, jak špatně umíte hospodařit. Vydržíte to, a konečně třeba odjedete na kýženou dovolenou!
Dám vám také jednu radu: " Na nic se neptejte."
Jak už jsem se zmínila na začátku, můžete mít zprvu dojem, že kutilství je bohulibá a užitečná činnost, šetřící peníze (každá věc se přece dá opravit).
Zpočátku vaši drahou polovičku budou trochu zajímat rozbitá splachovadla, prasklé žárovky, či utržená držátka ke skříňkám… ale vězte, že žárovku se vyměnit naučíte rychleji; sice nevědeckou metodou, ale zase bez zmatků a nepořádku!
Po čase stejně vašeho kutila přestane bavit stávat se opravářem a nabyde dojmu, že je škoda plýtvat svými schopnostmi na takové prkotiny.
Kutil je totiž umělec a nesnažte se pochopit, co v dané chvíli vlastně vyrábí. Vystavujete se nebezpečí sáhodlouhé přednášky, kterou stejně nepochopíte a budete opovržlivě označena za imbecila.
Pokud jste již učinila tu chybu a zeptala se, raději vše mlčky vyslechněte a přikyvujte. Neklaďte proboha doplňující otázky a nesnažte se to pochopit. Věřte, že je to nejkratší řešení. Přednášející se jistě brzy vyčerpá a vzdá to, neboť kutilství je náročná činnost a vy to stejně nepochopíte!
A určitě po nabytých zkušenostech v tichosti rádi zaplatíte pana opraváře, neboť se tím vyhnete bouři ve vaší domácnosti.
Snad budete mít štěstí, že kutil nebude doma, když opravář přijde, a vy nebudete muset vysvětlovat, proč ho voláte. V lepším případě bude tak zaměstnán svým kutěním, že si další osoby v domácnosti ani nevšimne. Pak vše dojde k dobrému konci.
A vězte, že kutilství není záruka opravení daného předmětu a mnohdy se vynaložené úsilí nerovná úspěšnému výsledku. Přesto kutila pochvalte, ale na opravenou věc nesahejte, nebo, proboha, nezkoušejte, zda už zase slouží k tomu, k čemu je určena. Kutil sice končí práci téměř vždy úspěšně, ale opravený předmět je mnohdy po pokusu o užívání ve stejně rozbitém stavu, jako před "zásahem".
Stane-li se tak, pak se varujte věc reklamovat! Nejen že shodíte kutilovo úsilí a vystavíte se podezření, že jste danou věc nesprávně užívali, či hůře naschvál rozbili, ale i propásnete možnost rozbitou věc v tichosti vyhodit do popelnice a nadějete se znovu toho nekonečného opravování a vylepšování, spojeného s neskutečným nepořádkem, nazývaného honosně KUTILSTVÍM!
 

Proboha! Prince ne!!!

4. května 2018 v 23:27 | Unavená matka
Co je tohle za téma? Tedy, pro mne to rozhoďně není. Pomyslného "Prince na bílém koni" jsem se vždycky děsila, tedy hlavně toho, že by pro mne, nedejbože, snad chtěl někdy přijetSmějící se
Na žádné prince jsem totiž nikdy nebyla zvědavá a ani stavěná a takové romantiky jsem se vždy děsila! Mne lákala pouze romantika přírody!
Kdyby se snad přece jen přede mnou zjevil, co bychom si asi povídali? S nastrojeným panákem, dnes bychom asi řekli "metrosexuálem", bych nevěděla, co si mám povídat. Mne totiž vždy přitahovali chlapi do nepohody, takoví, co uměli vytvořit v ženě pocit bezpečí a jistoty, že je ochráněná. Co jim nedělalo problém něco opravit, zařídit, a při tom nebýt otrávení!
Princ na bílém koni by k mojí ochraně asi potřeboval nějakou gardu. To by mne nelákalo. Princ nebývá často kvůli vladařským povinnostem k dispozici. Je to jen pěkný panáček pro reprezentaci.
Ideálním chlapem pro mne je "Muž na svém místě" - To je téma! Proč ho někdo nenavrhne? To bych si početla... Můj ideál ale asi bude nedostatkové zboží! Zatím jsem na něj, bohužel, nenarazila, a to už jsem nějaký ten pátek na světě... ZamračenýS vyplazeným jazykem
"Princ na bílém koni" ať si zůstane v pohádkách pro moje malá vnoučátkaUsmívající se

Když zavřu oči, vidím krásno!

17. dubna 2018 v 22:37 | Unavená matka |  Úvahy
Když zavřu oči, vidím krásno!
A když jsem k tomu ještě sama, mohu si to i více užít.
Kolem mne je totiž obvykle spousta lidí, většinou mých příbuzných, dětí, vnuků... manžel... rušno, ale moje duše víc a více touží po klidu.
Když zavřu oči, vidím krásno a mohu snít... o krásné přírodě, kde je ticho a klid, o nějakém tichém a krásném místě, kde budu jen sama a budu mít hodně času na psaní. Ne, že bych nevěděla, kde je krásná příroda a kam se uchýlit do krásna, ale obvykle tam nejsem samaMrkající
Když zavřu oči, mohu snít i o velkém klidném domě, s jedním pokojíkem třeba úplně maličkým v podkroví, pouze pro mně, kde se zavřu a všechny svoje nápady budu mít čas v klidu hodit na papír, či do počítače.
Když zavřu oči, mohu prožít i to, co pro mne jinak není dosažitelné a v běžném životě se mi nedostává. Stačí zapojit svoji představivost!
Vidím zelené lužní lesy, klidně plynoucí řeku, rybáře na břehu, sem tam nějaká loďka či plavec. Sedím na břehu a pozoruji proud řeky, té mojí řeky, tekoucí před naší chatičkou. Pohled na protější lužní les mne uklidňuje. Vidím všechny své milé, jak spolu rozmlouvají a děti pobíhají radostně okolo.
Každá z nás má jiné touhy a sny, ale přeji si, aby snění bylo dovoleno!
Přeji si, aby všechny matky měly možnost radost ze snění prožít! Ať každá matka může vidět krásno, když zavře oči!
Přeji si, aby žádná matka nemusela svému dítěti vymývat nějaký hnusný plyn z jeho vlásků...
Když zavřené oči zase otevřeme, ať vidíme jen šťastné matky a spokojeně pobíhající děti okolo!Usmívající se
 


Sběratel

10. dubna 2018 v 22:38 | Unavená matka |  Povídky
SBĚRATEL
Náš tatínek je sběratel. A navíc fanda do mašinek.
Všude po bytě lze vidět různé modely mašinek. Uprostřed obýváku stojí klavírní křídlo a okolo něj na postavených kolejích tyto mašinky jezdí. Každý, kdo chce hrát na klavír sice špatně vidí na klaviaturu, ale zato se při hraní může kochat mašinkami. Ve zdi je rozkošný tunýlek, kterým se přesouvají do jídelny.
Tedy dříve takto mašinky jezdily. S narozením našich "divokých drobečků" tato atrakce vzala za své.
Maje zkušenosti z předchozích mateřství, snažila jsem se budoucího otce přimět k tomu, aby na čas drahocenné modely mašinek uložil do krabiček. Tatínek ale žil v domnění, že náš malý rozkošný synek bude pouze posvátně na mašinky zírat a zaručeně se jich nebude chtít dotýkat. Přece mu to vysvětlí, že?
------
"Kdo vytrhat ty kolejničky", zařval jednou mohutným hlasem náš otec rodiny. "Říkal jsem ti, ať na to dáváš pozor, když nejsem doma."
Manžel trpěl představou, že když nechodím do práce, nemám přece nic jiného na starosti, než oprašovat jeho poklady.
V té době nám k téměř dvouletému synkovi přibyla ještě malinkatá princeznička. Starší drobeček se ji snažil neustále vyklopit z postýlky a zkoušet na ní své různé pokusy, pátraje, co ten řvoucí vetřelec, objevivší se nedávno u nás doma, vydrží.
"Nevím", "snad to nějak omylem...", nesměle jsem odpověděla a bylo mi jasné, kdo to má na svědomí. Honem jsem nenápadně kopla pod lavici další vytrženou kolejničku, než ji manžel zahlédne a vrátila se k vaření, ve snaze dokončit oběd, dokud miláčkové spinkají.
Nešťastný a naštvaný manžel mi udělal kázání, kolik taková legrace stojí, a jak se tato vzácnost špatně opravuje.
"Tak si to ukliď, když je to takto drahé", řekla jsem už naštvaně, "já to nezvládnu ohlídat. Chceš snad obědvat, ne?"
"Nic uklízet nebudu, děti se naučí být opatrné."
"Nespletl jsi si, jak jsou staré?", hlesla jsem, "to ještě nějaký čas potrvá, než toho budou schopny".
Bylo to ale marné, manžel byl přesvědčen, že to zvládne. Dospěl k názoru, že mám na děti špatný vliv, protože nedostatečně oceňuji jeho sběratelskou činnost.
Tak bylo vytrháno a poškozeno ještě mnoho dalších kolejniček a mašinek, než rezignoval.
Jednoho dne tatínek koupil synkovi mašinky a kolejničky dřevěné.
Pak vzal krabičky, do nichž posvátně uložil nejvzácnější mašinky, které zase uložil do velké přepravky a obřad zakončil vyklizením jedné mojí skříně, kam to vše uložil. A když jsem se skřípěním zubů svoje věci ukládala jinam, pocit zadostiučinění mě přesto hřál: konečně jsem jedné starosti ušetřena.
Sběratelství ovšem není dětská nemoc, která se už nikdy neopakuje. A očkovat se proti tomu bohužel nedá. Tak sběratelé zaplňují své byty různými předměty nedbaje, že rodina strádá zmenšujícím se prostorem.
Tak si náš tatínek z poloviny jídelny vytvořil k mojí zlosti náhradní kancelář, jelikož ta jeho je plná různých předmětů, které sem postupně přesunul z bazarů, kde ležely zapomenuty, jistě právem, ale on je zachránil.
Najdete zde všechno možné: od starých magnetofonů "kotoučáků", přes různé kostýmy na masopust, hudební nástroje, staré lyže, samovar, různé koberce, nářadí, a o knihách ani nemluvě.
A tyto knihy jsou zase o mašinkách, letadlech a různých strojích, hlavně jsou to knihy technické (manžel je inženýr), a určitě i historické, které by přece v antikvariátě ležely neupotřebeny, což u nás leží taktéž, ale to není totéž, jsou už zachráněny!
Ovšem technické zaměření mu nebrání, aby zachraňoval i knihy mystické, o léčitelích, a knihy o různých metodách léčebných.
Každá jeho další návštěva bazaru mne přivádí v zoufalství.
Prostě SBĚRATEL.
A tak boj o prostor je u nás doma na denním pořádku. Každý "zachráněný" předmět nejprve vítězoslavně přinese do bytu očekávaje pochvalu a význam předmětu osvětlí přednáškou. Málokdy se ovšem setkává s nadšením. Náš byt je skutečně přeplněný a už nic se do něj nevejde.
Sice pod naším klavírním křídlem v obýváku je dle manželovy představy ještě hodně místa, ale já zoufale bojuji, aby vše nevyčuhovalo příliš okatě.
Vůbec celé klavírní křídlo, postavené "v mini obýváku v takto malém bytě, je velký přepych", jak se vyjádřila kousavě moje kamarádka, při jedné z mála návštěv. Kamarádky totiž většinou domů nezvu.
K přátelskému posezení preferuji klidnější prostředí hlučných kaváren. Tam totiž při popíjení kávy nemusím neustále někomu uhýbat, když potřebuje navštívit lednici a nemusím poslouchat telefonní rozhovory s různými "neschopnými" úředníky.
A v té kavárně sním o velkém nádherně naklizeném bytě, kde bude spousta krásných pokojů z nichž jeden prostorný bude můj. Povedou k němu bytelné neprůhledné a zvukotěsné dveře na zámek, od kterého budu vlastnit klíče pouze já. Uvnitř bude můj pracovní stůl, "ušák" před televizí a postel s nočním stolkem a lampičkou.
Říkáte si,...běžné vybavení? Ne tak u nás.
Zatím jenom sním, ale počkejte, však můj čas přijde: kdo si počká, ten se dočká.
A pak se zavřu.... a mějte mě rádi. Venku si dělejte, co chcete!

Rozum a cit

9. dubna 2018 v 22:27 | Unavená matka |  Říkanky

Pan Rozum a pan Cit jak bratranci jsou,
pokrevní spojení jednou větví rodinnou.
Když první zahlédne překrásnou paní,
v té chvíli druhý už píše ódy na ni.

Tu Rozum přemýšlí, jak neurazit slovem,
pan Cit již líbá ji pod rozkvetlým stromem.
Nedbaje poznámek příbuzného,
o dvojím měření. Přísloví zapomněno!

Slovutný pan Rozum pohoršen bývá,
Citu svému však on naoko jen spílá.
Napohled rozporný mají k sobě vztah,
naoko vytváří zdánlivý nesoulad.

Jejich kroky však zpívají nádhernou znělku,
jak duet milostný krásný je jen vcelku.
Jeden hlas vede, druhý dolaďuje píseň,
pan Rozum za ruku jde pro Lásku si s Citem.

Polabská píseň

1. dubna 2018 v 18:15 | Unavená matka |  Říkanky

Polabská píseň
Polabská nížina, kde krásná krajina,
k té řeka patří, a v hlubině kapři…
I snad malé mřenky,
co ve vodě rychle jako střelky,
rozprchnou se hbitě,
když štika dostane chutě.
Zde na břehu chatička má stojí.

Zčeřené vody, pohltí svody,
v hlubinách temných
smutek utopí se.
Nezkrotná naděje touha
vzkříšení ducha povzbudí,
až znovu zrodí se ta radost,
již nezdolá vztek ani svár.

Osado srdci mému blízká,
když v Praze se mi stýská,
kola oře vlakového vždy hotova jsou
donést mě nad oblaka k nápravě…
ta myšlenka povznáší
nad temnotu duši mou.

Zde pak bude ukotvena
a s kosmickým prostorem
v sepjetí intimním nirvánu zakouším…
Hle, zde nacházím radost!
A nevšední zážitky
zázrakem
jsou mi darovány zdarma.
-----------------------------------------
Srdce čisté a ducha přímého,
jak příroda polabská,
má moje kamarádka z Polabí…

Když miluji, tak jaképak 'Ale'

1. dubna 2018 v 18:10 | Unavená matka |  Úvahy
Nejhorší slovní spojení: "Miluji tě, ale..."
To už toho partnera rovnou můžeme kopnout třeba... víte, kam, že! Měl by to rychleji za sebou a ještě by to více připomínalo vtip.
Už jako dítě jsem se s tím setkala, a začala to slovní spojení nenávidět.
To začíná tak, že někdo pozná, že jste se zamilovala a chce vám asi pomoci, nebo vám to možná ještě více osladit, nevím, no zkrátka, začne vám vymlouvat vaše city, a vysvětluje vám, jak pro vás není dost dobrý. Ale v podstatě vám chce říct: "dej mi pokoj, já nejsem pro tebe, my se k sobě nehodíme, já o tebe nemám zájem".
Málokdo ale umí být takto upřímný, tak to zabaluje do hezkých slovíček a ještě více člověku ubližuje. Možná nevědomky.
V každém případě jsem zde raději pro upřímnost a proces vysvětlování by měl být co nejrychlejší, a tím pádem i nejšetrnější.
Nejhorší jsou váhavci, kteří nemají odvahu vám to rovnou na rovinu sdělit, a tak než vyjde pravda najevo, ztratíte spoustu času (a i možná peněz) na zbytečných schůzkách a drásáte na nich svoji duši nejistotou: miluje mne, nemiluje mne, hele, teď se na mne usmál...! Možná se mu líbím!
A ten váhavec by nejraději seděl s nějakou jinou, či jiným. A ten zamilovaný se zase užírá moc dlouho nejistotou.
No situace vskutku trapnější, než spadlý vrchní díl plavek po šipce do vody (pro ženu)... to duši proženu raději průvanem naučného večera na dávno minulých politických školeních...
Tak přátelé, to ale neznamená, že se nebudete zamilovávat!!! Je jaro, za chvíli tu bude lásky čas... jen až se setkáte s někým, kdo to slůvko 'ale' moc často používá, dejte mu vale! A jděte na pivo raději s bytostí oněmnělou úžasem nad krásou první jarní kytičky!!!
Je jaro, zima je fuč, tak jaképak 'ALE'?

Tady a teď

14. března 2018 v 23:39 | Unavená matka |  Úvahy
Je ten, kdo žije ve vzpomínkách, mimo realitu??? Co je to vlastně vzpomínka? A jak ji můžeme definovat?
Teď mne někdo pohladí, je to jen okamžik... a už je to jen vzpomínka. Jak ten krásný prožitek, zachytit, prodloužit, aby vydržel? Někdy mám pocit, že to hezké se hned ztrácí a hořkosti nám vydrží v mysli nějak déle.
Čím to je? Snad intenzitou prožitku? Je snad negativní událost v naší mysli intenzivněji prožívána, než ta krásná? Umíme dnes prožívat radosti dostatečně intenzivně? A co jsou to radosti? Z čeho se dnes lidé radují?
Umíme se radovat?
Umíme se radovat z maličkostí?
Umíme se radovat z maličkostí všedního dne?
Umíme se radovat z maličkostí všedního dne opravdově?
Umíme se radovat z maličkostí všedního dne opravdově a jak nás to obohacuje?
Umíme se radovat z maličkostí všedního dne a jak nás to obohacuje a obohacujeme i druhé?
Umíme se radovat z maličkostí všedního dne a obohacovat sebe i druhé a podržet si ten pocit ve svých vzpomínkách?
Život ve vzpomínkách, stvořených radostmi všedního dne, nás obohacuje!!!

S tužkou v ruce-jak jinak?

3. března 2018 v 23:27 | Unavená matka |  Úvahy
Tužka, to je klasika!
Tužku bereme do ruky už jako malé děti, které tak rády napodobují svět dospělých. Žádné pero, nebo, nedej bože, fiksy! Tužka krásně klouže po papíře a zkušenější kreslíři s ní dokáží zázraky, neboť tužka dokáže vytvořit i mnoho odstínů. Vlastně není třeba ani barev, stačí jen zapojit představivost.
Tužkou se učíme kreslit, sotva se posadíme mamince na klín. Tužkou lze vytvořit i umělecké dílo.
Mám ráda kresby Staré Prahy provedené tužkou. Jak ona ta tužka umí krásně i stínovat, jak s ní lze správně vystihnout tu zastaralou atmosféru dávných časů, časů s nádechem dnes již vymizelé romantiky.
Beru do ruky kresby neznámých umělců z dob První republiky, probírajíce se obrázky z dědečkovy pozůstalosti. A mezi kresbami reprodukovanými na starých pohlednicích nacházím tužkou vyvedenou siluetu malé holčičky, jak sedí na louce u nějaké řeky a vije věneček. Z onoho obrázku, přestože je nakreslen jen tužkou, veselost barev přímo čiší. Jejich nepřítomnost mě nutí k představivosti... louka je zelená, kytičky asi žluté, řeka modrozelená a v jejím odlesku lze i slunce spatřit... a jakou barvu mají její šaty? Celý výjev vyzařuje klid a pohodu. Malá holčička si sedla do trávy a někdo ji s láskou nakreslil špalíčkem obyčejné tužky. V roztřesené linii rozeznávám dědečkův rukopis... ano, jsem to asi já, malá, pětiletá holčička, radostně si užívající letního odpoledne na prohřáté louce pod ochranou prarodičovy pozornosti. Nejasně mi v paměti probleskne ten krásný pocit a snažím se jej rychle zachytit svým vědomím.
Tu vzpomínku si chci uchovat v mysli. Tu lásku dědečkovu chci zase dál předávat, dnes již sama také prarodič, svým vnoučatům. Neumím sice tak dovedně zacházet tužkou, tuto schopnost jsem nedostala do vínku... ale radost a lásku prožitou se svým dědečkem mi nikdo nemůže vzít. Ta je v mém srdci na věky zapsána tužkou zázračnou, tou tužkou, co s ní andělé znamení lásky nám pozemšťanům do srdíčka radostně vpisují.

"Žít svůj život"

9. února 2018 v 1:55 | Unavená matka |  Úvahy
Ano, skutečně mám tento sen: "Žít svůj život"...ale kdy? ...až dorostou děti, až dorostou vnoučata, až bude na to čas, až bude více peněz, až mne nebude nic bolet... pozor, to už začíná být nebezpečné, to bych už mohla být po smrti, znáte to, když se po padesátce ráno probudíš a nic tě nebolí, jsi mrtvá! Splnění našich tužeb a přání často odkládáme na vhodněší chvíli, ale pak se může stát, že se toho nedočkáme. To není to pravé snění pro mne!...
Dnes v noci jsem měla krásný sen, byl jako skutečný a dobře si ho pamatuji, což se často nestává... zdálo se mi, že jsem toužila být zpěvačkou, přestěhovala se do cizí země, kde byla šance toto uskutečnit a našla i oporu v nových kamarádech, kteří byli ochotni pro ten můj sen sami i něco obětovat a pomáhat mi. Zajímavé je, že jsem s sebou měla i svoje dítě, a v tom snu mi nepřekáželo, naopak, bylo mi radostí. Všichni okolo mne pracovali jen na tom, aby se ten můj sen mohl splnit. Na mně jen bylo, abych hezky zpívala. A já v tom snu zpívala jako andílek. Dokonce jsem se i slyšela a po probuzení si i chvíli pamatovala tu melodii! Tak nádherný sen jsem dlouho neměla a naplnil mne na celý den radostí! A také jistotou, že sny se mohou i splnit, když budeme "Žít svůj život" naplno a věřit ve své schopnosti, že můžeme něco dokázat! To je jedno, co, každý umí něco jiného. Já sice ve skutečnosti nechci být zpěvačkou, ale ten sen se stal pro mne symbolem, že kdo umí a chce "Žít svůj život" a ne nějaký jiný a vyumělkovaný, ten může i v malém úspěchu nalézt velkou radost! "Žijme svůj život naplno a opravdově a sny se nám budou proměňovat ve skutečnost!"

Kam dál