Vánoce pro kočku

31. prosince 2017 v 21:29 | Unavená matka |  Povídky
Naše kočičí královna stárne... Projevuje se to tím, že se zdržuje více doma. Čímž je také k její smůle více na očích našim dětem. A pořád by jen spala. Stočená někde do klubíčka, má mylný pocit bezpečí.Tak je však snadnou kořistí našich raubířů.
Den před loňskými vánocemi se kočka poranila na nožce. Což se projevilo i při jejím laškování s okolními pejsky. Na štědrý den jsme ráno uslyšeli hluk pod okny. Vyběhla jsem na balkón a uviděla sousedovic pejska, jak drží naši číču za krk a soused se ji snaží svému psovi vyprostit z tlamy. Omluvně se na mne usmál a divil se, že jindy tak mrštná kočka nyní neutekla. Poslala jsem syna dolů, protože Mrněnka stála na místě a klepala se. Syn ji přinesl a postavil na zem. Nožky se jí rozjely a rozplácla se. Z nosu jí tekla krev a vypadala, že nic nevnímá.
"Co tomu řekne táta? Ten to nepřežije." strachoval se syn. Kočka vypadala, že nedožije večera. To by byly smutné vánoce!
Proběhly mi hlavou vzpomínky na události minulých dní. Jak naše číča na podzim chytila blechy, na náš boj s nimi, kdy blechy, dokazující svoje evoluční schopnosti vyhrávaly na celé čáře. Tehdy jsem poprvé v životě začala věřit, že na té Darwinově teorii asi něco bude. A těch peněz, co všechny ty přípravky stály! Šampony a spreye, dle prodavače zaručeně spolehlivé, blechám vysloveně prospívaly. Pojala jsem podezření, že koupu blechy a ne kočku. Blechy z číči padaly a po desítkách se mi vyhladovělé vrhaly na ruce, protože po koupeli přece jednomu vyhládne!
Vzpomínka, na moje poštípané nohy, které vypadaly jako napadené nějakou hroznou nakažlivou chorobou, či nějakou zvláštní alergií (to ještě v době, kdy jsme netušili, že je to od blech), byla stále živá. Návštěva u lékaře je pro mne dosud hroznou potupou. Každý na ty moje nohy nevěřícně zírá. I moje tolerantní a zvířata milující kamarádka při pohledu na moje nohy prohlásila, že by šla kočka z domu.
A tak jsem deratizovala v pravidelných intervalech koberce, povlečení, oděvy, no prostě celý byt. Při této bleší epidemii byla důležitá jedna podmínka: číča nesměla do bytu dokud nezvítězí člověk nad blechami. A při tom všem snažení bylo ještě důležité udržet v tajnosti před tatínkem složení použitých prostředků. Uznával jen bio přípravky, které ale blechy vyložene "žraly", a po kterých se snad ještě více rozmnožovaly. Podezřívala jsem jejich výrobce z vypočítavosti a z nekalého obchodu.
To vše mi proběhlo hlavou při pohledu na zraněnou číču, které se kožich hýbal blechami. A pojala jsem podezření, že blechy to určitě přežijí. Samozřejmě, že mi jí bylo líto, ale pomyšlení, že moje nohy, konečně se uzdravující, se zase stanou bleší potravou, mě naplňovalo zoufalstvím. Bylo totiž jasné, že číča teď ven už nemůže.
Vzbudili jsme tatínka, aby rozhodl, co dál.
"Asi bys s ní měl jet k veterináři", řekla jsem a doufala, že by mohlo dojít při návštěve doktora i na bleší téma. Slyšela jsem od kamarádky cosi o zázračné pilulce na blechy, kterou lze pořídit jedině u doktora.
"Na co k veterináři", málem se urazil manžel a já pochopila, že hodlá kočku léčit sám. Máme doma totiž všeuměla, bagristu, kutila, sběratele a teď i nově léčitele v jedné osobě. Tatínek v sobě objevil nový potenciál a dostal znovu jasný smysl života. Cílem byla záchrana kočky.
"Co myslíš, že mi veterinář řekne?! Bude ji chtít nechat utratit!"
Na moji nesmělou poznámku, že kočka mele z posledního, netrpělivě odvětil: "Ty bys každýho hned vraždila!"
A mne přepadl nepříjemný pocit, že následující dny nebudou jednoduché. Skutečnost byla ale mnohem horší. V našem vánočně naklizeném bytě se začaly dít věci. Kočička neudržela moč, a ani to "druhé", a ulevovala si, kde ji napadlo. První dva dny ji manžel musel k misce nosit. Posléze, když měla světlejší chvilku a chtěla se nažrat, pomalu se přesunula k misce sama. Mezitím ale zapomněla, proč tam jde a nechápavě stála a nehnutě na jídlo civěla.
"Koukej, tady máš ňamku", ponoukala jsem ji, ale ona jen pootočila hlavu na stranu a civěla dál. Buď se rozklepala, nebo se jí zase rozjely nožky a plácla s sebou na zem.
Jednou se jí podařilo nějakým zázrakem vyškrábat na židli a strčit hlavu do talíře mojí dcery. "Jedeš!", vykřikla jsem, ale kočka jen hloupě civěla a ani se nehnula. Dříve by už po ní zbyla jen žíznivá čára. Ovšem to byl jen začátek!
"V takovém stavu ji nemohu nechat spát venku v boudě", usoudil manžel a přesunul bez skrupulí kočku s pelechem do ložnice. "Tady bude v bezpečí i před dětmi", usoudil a ložnici zamknul.
Koupil větší mísu a dal do ní kočkolit. Všeho všudy tam číča udělala potřebu asi dvakrát. Ostatní pokusy končily obvykle na nějakém oblečení, které tatínkovi čirou náhodou upadlo na zem. Tu to byla košile, tu nějaký šátek a už jen scházelo, aby si začala chodit ulevovat do postele. Raději jsem z ložnice prchla do pokojíčku k dětem, a zkroušeně požádala o azyl na jedné volné posteli pod synovou palandou. Vánoční vůně našeho bytu se k mému zděšení ztrácela a z ložnice se postupně začal šířit odér zvířecích útulků.
"To je hrozný smrad", poznamenala jsem jednou. "Co furt máš? Nic necítím!" odvětil manžel.
Mojí nadějí bylo, že se přece jen léčba zdaří a kočička se zase přesune ven. A musím říci, že manžel se snažil. Vařil bylinky, vyplachoval řvoucí kočce ústa, masíroval ji, praktikoval autopatii a různé jiné alternaivní léčitelské metody...nevím, zda to pomáhalo, protože jinak kočka celý den i noc ležela a spala. Jednoho dne tatínek usoudil, že už se její stav trochu zlepšil:
"Půjdeme na procházku", řekl. Zděsila jsem se. Vždyť u nás se procházky nepěstovaly. Jezdilo se vždy autem na nějaké "akce". Pohlédla jsem na manžela a hned mi bylo jasné, že netouží po mojí společnosti, ale že mluví s kočičkou. Oblékl se, vzal číču do náručí a vyrazil. Za chvíli byli zpátky.
"To už jste doma?" zeptala jsem se.
Něco zamumlal. Vyrozuměla jsem, že číča ještě nebyla na výlet připravená. Odmítala se od páníčka hnout. Mám dojem, že ani netušila, co se po ní chce. Manžel si totiž myslel, že se bude takto venčit, jako pejsek. Pokus se nezdařil! Jednou manžel zkusil oběhnout dům a ztratit se jí, aby ji přinutil si odběhnout dům. Mrněnka ho však následovala, držela se mu u nohou a když mu nestačila, vrátila se před dům a čekala, až ho to přestane bavit a pustí ji domů.
Manžel usoudil, že když je kočičce již lépe, může nastat druhá fáze léčby. A tou je boj s parazity. I počal v kuchyni něco kutit. Otřesný pach nás všechny probudil z vánočního klimbání u televize. Šla jsem se podívat, co se to děje. To tatínek léčitel vařil utrejch proti blechám.
"Proboha, co jsi do toho dal, že to tak páchne?" ptala jsem se.
"Nepoznáš hřebíček?" pokáral mne manžel. Skutečně jsem to nepoznala. V životě by mne nenapadlo, že voňavý hřebíček v koncentrovaném odvaru bude takto páchnout.Pak byl odvar zcezen do vaničky, manžel s kočkou se zavřeli do koupelny, ze které jsem raději rychle odstranila všechny ručníky a jiné předměty, které by se daly potřísnit či rozbít.
"Vezmi si rukavice", radila jsem, "kočka bude škrábat, a taky tě mohou poštípat ty blechy, věř mi, mám zkušenosti." varovala jsem ho.
"Mne nebude škrábat a blecha mne v životě neštípla," kasal se manžel a mně začalo svítat, proč se tak bavil při mých předchozích pokusech o čistotu domu a kočky. A začalo odblešování. Z koupelny se ozývaly podivné zvuky, ze kterých jsem pochopila, že číča se snaží zachránit před utopením. V obavách o kočku jsem nakoukla do koupelny. Mrněnka byla ponořena po krk ve vaničce v zázračném utrejchu a ze všech sil se snažila vyprostit.
"Neboj, stačí máčet pouze deset minut," ohlídl se manžel a kočka mezi tím využila jeho nepozornosti a vyklouzla ven. Vypadala hrozně. Teprve teď se ukázalo, že už mele z posledního, byla neskutečně vyzáblá.
"Tak nevím, jestli místo blech nezahyne ta kočka", řekla jsem si raději jen pro sebe. Pojala jsem podezření, že se manželovi soužití s číčou v ložnici už začalo zajídat. Nebylo divu, přece jen spát v kočičím útulku, není příjemné, že? A tak následovalo prohlášení:
"Už je to lepší, myslím, že už může spát venku", usoudil za několik dní manžel a odstěhoval pelech číče zase na balkón. Při pohledu na kočku jsem neviděla rozdíl, ale mlčela jsem, doufajíce, že náš byt bude zase vonět vánocemi.
Ale ve skutečnosti se nic nezměnilo. Mrněnka dál pospávala doma, jen už ne v ložnici, ale kde ji napadlo. A pod ní se často objevovaly loužičky. V ložnici už nebyl útulek, ale nyní ho máme po celém bytě. Úplná vánoční idylka: stromeček, blikající světýlka, svíčky... a mezi tím nádherná vůně kočičí.
Tak vznikl náš domov pro kočičí seniory!S vyplazeným jazykem
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kitty Kitty | E-mail | Web | 2. ledna 2018 v 22:58 | Reagovat

Nádherný článek na všechny celé hvězdičky! Těším se na další :-)

2 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 2. ledna 2018 v 23:02 | Reagovat

Té kočičky je mi líto. Byla bych ale pro to, aby se k tomu veterináři šlo. Je to trápení pro kočku i pro lidi. Jen láskou se nemoc či stáří nevyléčí. Kolik jí je let-mohu se zeptat?

3 Unavená matka Unavená matka | 3. ledna 2018 v 11:40 | Reagovat

kočičce bylo tehdy 16 let a nakonec to bohužel už nezvládla a vloni v létě zesnula tiše pod stromem. To by bylo na další povídku... jak ji děti několik dní hledaly, až ji našly tiše ležet stočenou pod stromem do klubíčka a pak ji šly pohřbít

4 Aliwien Aliwien | E-mail | Web | 3. ledna 2018 v 15:22 | Reagovat

Zvířátka jsou radost i starost. U nás jsou to dva velcí psi na zahradě.

5 Unavená matka Unavená matka | 10. ledna 2018 v 18:53 | Reagovat

[4]: U nás vždy vládly jen kočičí královny, někdy vám o tom napíšu:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama