Leden 2018

Naději neztrácet, rovnováhu udržovat...

29. ledna 2018 v 23:53 | Unavená matka |  Úvahy
To jsem si zase naběhla!!!ZamračenýV dobré víře, že "naděje umírá poslední", jsem se pokusila zkrotit doma naši "dravou, pubertální zvěř", jak jsem se již zmiňovala, a vyvěsila jsem teze na veřeje, tedy na záchod (kde moji puberťáci nyní tráví nejvíce času). To vše z důvodu, bychom si doma zachovali zdravou mysl a my starší to ve zdraví přežili!!!PlačícíUf
.. Nebylo jich devadesát devět, jako u Luthera, ale pouze deset. Přesto je to asi na ty moje miláčky moc!S vyplazeným jazykem Zdá se, že budou schopni dodržet asi tak dva či tři body a to budu ještě mluvit o vítěství...
...Nyní to totiž u nás vypadá takto:
Teze první: "ráno ustelte si a větrejte": Ustele a větrá vítr přece, ha, ha!
Teze druhá:" čisté oblečení": a proboha proč, když mi to tak krásně voní? Praním to ztrácí tu správnou patinu!!!Nerozhodný
Teze třetí: "mobil při žádném jídle?" "A Jak mám komunikovat s kámošema, to už budu úplně out? Co mám té unavené matce, proboha, při jídle říkat?"Mlčící
Teze čtvrtá: "konec akrobacii v domácí prostředí": A dnes jsem zase zachraňovala hrnec vařící bramboračky před akrobatickými prvky nohou mého syna. Říkám: "slez z těch rukou, otoč se a postav se na nohy, opaříš se!!" "A proč nemůžu taky do kuchyně chodit po rukách?" "Prostě proto!!!" "Ty jsi divná matka, co ti furt na mě vadí?!!!" No coment.
Teze pátá: "dávejte v průběhu dne o sobě vědět": Tak volají jen, když mají hlad: "mami, co bude k večeři? Salát?Křičícíkup mi hambáč!"
Teze šestá: "pokusíte se vychodit školu": " ale já už přece nechci být fotbalista, já budu akrobat", no nevíte někdo, kde je ta cirkusová škola? Případně ta o koních?
Teze sedmá: "budete mi pomáhat": "A už je to tady zase, matka je "unavená", pozor, kam se dnes zašiju? Hurá! Záchod je volný!!!"Smějící se
Teze osmá: "Výbuchy vzteku omezíte": "Jaké výbuchy, no, mami, vlastně, koupíš mi ty dělbuchy, prosíííím!"
Teze devátá: "koupelna je k očistě těla a záchod je... to víme taky, obsazen...": nějak se opakuji... škoda slov, jdu na kafe a nyní už taky na záchod do naší kavárny!!!
Teze desátá: "Na lože budete chodit v rozumnou dobu" : No, vypadá to, že nastává období, kdy už asi večer nestihnu zjistit, kdy se ti naši puberťáci vlastně upelešili! Z pochopitelných důvodů, a nikdo se mi jistě nemůže divit, usínám v poslední době skoro ve stoje a čím dál tím dříve!Překvapený
Postel, přátelé blogeři...POSTEL je nyní můj nejlepší přítel:
NEODMLOUVÁ, UKLIDNÍ MĚ, UKONEJŠÍ, NAROVNÁ, ZAHŘEJE, JE ČISTÁ, JE TICHÁ, NIC PO MNĚ NECHCE ALE DÁVÁ KLID A ODPOČINEK, A KRÁSNĚ MNĚ USPÁVÁ....TAM NABERU SÍLY, TAM SE MOJE NADĚJE OBNOVUJE.
V posteli se udržuje moje duševní rovnováha a díky ní, já, unavená matka, neztrácím naději. Ono vše jednou pomine, i puberta, a pak zase vysvitne naděje znovu nabyté rovnováhy mojí rodičovské duše!!!Usmívající seMrkajícíÚžasný

Kočičí příběh č. 2

20. ledna 2018 v 18:52 | Unavená matka |  Povídky

Kočičí královny a kočičí táta

Když jsem poznala svého druhého muže, žily u něj dvě kočičky. Měly zajímavé zbarvení takové zvláštní žíhání do hněda. Ta o rok starší a máma se jmenovala Macilka. Byla mohutnější a svou dceru neustále trápila. Její dcera Mrněnka ctila své jméno. Byla velmi drobounká už od narození. Proto si své zvláštní pojmenování vysloužila. Obě kočičky si byly velmi podobné, jen Mrněnka měla bílou čárku vedoucí zprostřed čela až k čumáčku.

Byly to královny. A to nejen svým chováním a svými zvyky, ale i postavením, které zaujímaly v životě svého majitele. Skoro by se dalo říci, že vlastnily ony jeho a ne on je. Brzy jsem pochopila, že je jim vše dovoleno a vše jim projde. Včetně značkování si svých teritorií i v bytě. Mylně jsem se domnívala, že značkují pouze kocouři. Bohužel jsem měla smůlu, u nás značkovaly kočky, a to obě dvě.

Brzy jsem vypozorovala, proč. Máma Macilka se evidentně cítila uražena, že po jejím namáhavém mateřství, kdy povila 5 koťátek, zůstává stále jedno její dítě doma jako konkurence. A tak jinak velmi přítulná a k lidem hodná kočička se při setkání se svou dcerou stávala tygrem a divokou šelmou. Prskala, syčela, vrčela, ježily se jí chlupy, a pak se na Mrněnku vrhla a dala jí, co proto, tedy pokud ona neutekla. Ta většinou utekla, byla mrštná, ale když se potkaly v bytě, bylo to vždy hlučné a divoké.

Nejhorší důsledek toho všeho bylo již zmíněné značkování. V našem bytě to zkrátka nevonělo. Stačilo, aby jedna zahlídla druhou a už začal konkurenční boj. Pěkně si stouply k určenému místu, zvedly ocásek, zadkem namířily a prásk! Dokázaly se strefit i na půlmetr daleko. Moje neustálé piglování a desinfikování bytu bylo k ničemu, smrdělo to neustále, hlavně, když bylo vlhko. Ještě že to byly kočky venkovní a domů se chodily jen ohřát a nažrat. Ale i to jim stačilo, aby se zde stihly podepsat. Nic nepomohlo domlouvání a trestání....no, tedy měli by jste vidět, jak si manžel to trestání představoval. Vzal číču do náruče a lehce jí poklepával na hlavičku:

"No, no, no, to se dělá? Ty, ty, ty!" Hlavu měl u jejího ouška, takže bych se vůbec nedivila, kdyby si čičinka mysela, že jí páníček chválí. Jak si jistě dovedete představit, výsledek byl nulový. Ne tak podle tatínka:

"Jak jsem jim pěkně vycinkal, že? Teď už jsou hodné", přesvědčoval se čichem a já v té chvíli o jeho čichovém ústrojí začala míti pochyby!

Vzhledem ke kočičím rozmarům musel manžel nějak vyřešit noční provoz. Nějak jsem si totiž nemohla zvyknout, že v noci přes ně klopýtám a ráno se budím s napuchlými víčky, když náhodou vlezly do postele. Tedy ne za mnou, že, já je nezajímala. Kočičkám proto manžel vyrobil na balkón dvě stejné, malé dřevěné boudy s padacími dvířky, kde bylo seno. Bydlíme v prvním patře, to ale kočkám nebrání, aby se dostaly nahoru. Mají totiž pěkně obmotaný okap kobercovou páskou. Po okapu vylezou na římsu a hup, z ní už je to jen kousek na náš balkón. Pak pacičkama zabuší na balkónové dveře a už tatínek běží otevřít. Důmyslné to zařízení našeho tatínka kutila!

Také se občas stávalo, že kočičky lezly k sousedům na vedlejší balkón, kde okusovaly kytičky a močily do truhlíků. A to i přes překážku v pododbě pletiva, kterou manžel mezi balkóny nainstaloval. Jen mírná povaha naší paní sousedky zabránila úrazům kočiček. Jak říkám: šikovné královny!

Kolem mne chodily zpočátku pohrdavě a posléze se mi i nenávistně vyhýbaly. Přece jen jsem jim to "nebaštila". Moje představa o výchově koček se totiž od manželovy zásadně lišila. Takže ode mne občas dostaly do kožichu. Také jsem časem docílila, že v mojí přítomnosti se značkovat už neodvážily. Velkého vítězství jsem ale nedosáhla, přece jen už to byly odrostlejší kočičky. Moje vítězství přišlo až úmrtím starší Macilky, bohužel. Spapala venku něco otráveného a selhaly jí ledviny. Sice jí tatínek týden léčil nějakými kapačkami od zvěrolékaře, ale nakonec se rozhodl, že ji nebude trápit. To mě jí až bylo líto. Ležela ve vaně, ukrytá před našimy divokými miláčky, kteří by jí odchod ze světa zajisté urychlily. K mému překvapení Mrněnka od té doby značkovat přestala. A docela se se mnou i skamarádila, neboť poznala, kdo u nás vaří.

Od té doby, co osiřela, je naše Mrněnka Královnou všech kočičích královen. Tedy alespoň pro manžela:

"Ona mi přiběhla naproti, představ si, když jsem přijížděl autem", nadšeně skoro šišlal, jako když novopečený tatínek prvně uvidí svého synka v peřince.

Ke smůle našich dětí to ale není kočka přítulná. Mazlení přímo nesnáší. Snad to byla deprivace z dětství, kdy ji její máma stále odstrkovala? Nevím, ale v každém případě nesnáší, pokud by jste ji chtěli pochovat. Jakmile ji někdo vezme do náruče, začne vrčet, mručet až řvát. A pokud nepřestanete, dojde i na syčení a vytažené drápy. Do našich miláčků dětiček si dovolí se i zakousnout. A protože naše slečna i synek jsou bytosti milující všechna chlupatá zvířátka,vrčení a mručení je na denním pořádku. Nemluvě o rozdrápaných rukách. Divím se, že mají naše děti ještě obě oči. Nic nedbají na ty hrozivé zvuky a ňufají se se řvoucí číčou, ať chce, či nechce. Asi si již na ty zvuky zvykly. Jediný, kdo je privilegován, je tatínek, u něj mručí číča nejméně a on se tím cítí samozřejmě polichocen. Naše malá slečna by ovšem ráda kočičku balila do deček a ukládala do postýlky. Když to někdy zkouší, je to provázeno známými zvuky, které často tatínka rozzuří:

"Nevidíš, že se jí to nelíbí, vždyť brečí!", křičí na dceru a hned jde Mrněnku zachraňovat. Často to končí i větší tahanicí, kdy není jisté, zda číča zůstane pohromadě. Naše slečna je totiž tvrdohlavá po tatínkovi. A tak drží číču zuby nehty, klidně i za nožku, jen aby o ni nepřišla.

"Oblékej si plyšáky, máš jich spoustu!", křičí zoufalý otec a snaží se kočku udržet pohromadě.

"Bůůů, to není ono, já chci živou číčůůůů", řičí zoufalé dítě. Bohužel má smůlu, naše kočička prostě není mazlící!

Dříve, když byla Mrněnka mladší a mrouskala, třeba i tři dny jsme ji neviděli. Rozmnožovat se ale naštěstí nemůže, má podvázané vaječníky. Jiné kočky jsou kastrované, a když jsem se divila, proč je to u nás jinak, bylo mi sděleno, že takto si může alespoň užívat.

V poslední době, jak stárne (je jí už šestnáct let), je čím dál tím línější. Bohužel ale mrouská stále. Důsledkem je, že v této době nemohu na balkón postavit žádný hrnec s jídlem, neboť se za číčou stahují všichni kocouři z okolí, kteří zajisté ovládají i šplh. A pak čile značkují balkón, kde je napadne. A číča sedí potutelně na balkóně a sleduje zábavně, jak kocoury honím dolů koštětem. Prostě královna s královskou péčí!

Vždyť která jiná venkovní kočka má vyhřívanou boudu! Náš tatínek kutil si vzpoměl na své fotoamatérské období a někde vyštrachal fotografickou desku na osychání fotek. Vytvořil časový spínač, nastavil teplotu na patnáct stupňů a vložil to vše kočičce do boudy. Navrch dal seno. A teď ať si mrzne! Spínač zapíná topení v určenou noční hodinu a číča je jako v pokojíčku. I zásuvku na balkóně kvůli tomu tatínek kutil vytvořil. Takový je to kočičí táta, ten náš tatínek. Snad se jednou také my všichni ostatní obyčejní členové rodiny bez chlupaté krve dočkáme nějaké podobné péče! Naděje umírá poslední!!!

Můj vnitřní hlas jsou "esemesky" z nebe

16. ledna 2018 v 22:46 | Unavená matka |  Úvahy
Prolog:
Když člověk tápe a sužují jej starosti, když neprožívá šťastné dny a snižuje se mu sebevědomí, pak bývá nejčastěji připraven k naslouchání Božího slova. Věřím, že to jsou moje vnitřní hlasy!!!
"Zlo plodí násilí a násilí plodí zlo." To řekl Ghándí a čerpal z Tolstého, a ten zas z Chelčického.
Co je to Zlo, a jak ho rozeznat od Dobra, když halí se do převleků paní Vychytralosti? Jak ze sebe vytěsnit zlé myšlenky, když jejich zhmotnění by často vyřešilo složitou situaci? Uvědomuji si, že rychlá řešení bývají ošidná!

Prosba

Když tápu uvnitř sebe a s nadějí
hledám aspoň malý záblesk světla,
když nešťastna ho nenalézám
a ztrácím o sobě dobré mínění…
otevři, Pane, prosím, mou duši k naslouchání,
a připrav si ji k přijímání
Tvého léčivého Slova.

Pomoz mi, Pane, rozeznat Zlo
a nevpouštět ho do mého nitra.
To Zlo, co plodí Násilí,
to Násilí, co porodilo Plody Zla.
A když nenalézám řešení,
vyzbroj mou duši Brněním svého Slova
a ukryj ji ve svém dobrotivém objetí.

Absolutní nula

10. ledna 2018 v 0:23 | Unavená matka |  Úvahy
V matematice jsem nikdy nevynikala, ale absolutní čísla mi nějakou záhadou nedělaly problémy.
Protože si dovedu představit, co se za tímto pojmen skrývá,uvědomuji si, že nejvýstižnější spojení tohoto výrazu a mojí maličkosti je popis mých schopností, či spíše neschopností, které mám pro pochopení koňského srdce mojí dcery. Alespoň takto ona na mne nahlíží, začne-li uvažovat o mých koňských vědomostech: unavená matka rovná se: Absolutní nula, nepolíbená "pražanda" bez jakýchkoli vědomostí o tomto ušlechtilém zvířeti a navíc ochromená strachem při pomyšlení na pobyt na koňském hřbetě.
Čtu v jejích očích: "Jak tato nemožná matka mohla porodit něco tak úžasného, jako jsem já?"
A já se na oplátku zase ptám bez odvahy to vyslovit nahlas: "Kde se v naší po generace pražské rodině vzala tato zapálená konařka?"
Jak již jsem psala, naštěstí mě zatím moje dcera nenutila na koních jezdit. Mě stačí, že mě obestírají obavy při pohledu na ni, když jezdí a skáče parkur! Je to trochu problém, protože se ráda pochlubí svými úspěchy, ale bohužel maminka ochromená strachem, raději prchá na nákup a do víru velkoměsta, než aby zůstávala na tréninku a v obavách o zdraví svého potomka sledovala tento nebezpečný sport.
Je pravda, že člověk časem otupí a ve snaze o pochopení svého dítěte se po pár letech (u mne se jedná již o šestý rok) přece jen někam posune a z absolutní nuly se možná posune někam k nule normální. Naposledy jsem se tochu odvázala a pokusila se koníčka pohladit.
Pochopte, mně se tito úžasní tvorové se smutnýma očima také velmi líbí (na obrázku), ale stojím-li poblíž jeho tlamy na živo, přepadají mne obavy, že se pokusí mi vyvést nějakou lumpárnu, protože zvířata zajisté vycítí strach, který mi kouká z očí, že!
Proto, když jsem tehdy dala můj zapomenutý slib, že si také někdy na koni zajezdím, musela jsem být asi nějak mimo realitu, či ne zcela při smyslech. Přestože nekonzumuji příliš často a ani nestřídmě alkohol, mám podezření, že při samotném slibování jsem musela asi být notně "pod vlivem".
Takže moje sebevědomí je dvakrát poníženo: nejen, že mi už neslouží paměť, ale i odvahy jsem dvakrát nepobrala a místo statečné matky jsem unavená a ještě absolutní nula v očích svého dítěte, jelikož ve střízlivém stavu na to nebezpečné zvíže zcela jistě neusednu!
Sliby se sice mají plnit, zvláště sliby, dané dětem, ale pro záchranu matky rodu musím volit trochu jinou a přijatelnější variantu: pojedeme na jaře do Kladrub! Tam se jezdí v kočáře. Takže pojedu, sice ne přímo na hřbetě, ale potáhne mne kůň, dokonce více koní!
A snad už nebudu v očích své dcery tou Absolutní nulou, co neplní své sliby!!!

Novoroční dozvuky

5. ledna 2018 v 23:31 | Unavená matka |  Říkanky

O Smutku
Nový rok, říká se: "Vítejte s veselím!"
Na smutek každý chce zapomenout.
"Radostnou náladu!" rodině zavelím,
byť stínem satiry zahalenou.

Ty, Smutku, nešťastný, zůstávej v koutku:
dnes je Den Radosti, kouzel a čar!
Teď všichni budou pít z jiného soudku,
který ty neznáš neb jsi už dost stár.

Neboj se, Smutku, tvé časy přijdou!
Všední den přinese poznání moudrosti.
Velené veselí zítra již vzpomínkou.
Kde tebe zažili, váží si radosti!

"Zkrocení" nastávající puberty-pokus č.4

3. ledna 2018 v 22:40 | Unavená matka |  Úvahy
Tak nám zase nastala puberta!S vyplazeným jazykem
Vplížila se k nám domů nenápadně, nechtěná a nežádaná, pomalu, ale jistě. S tím se nedá nic dělat!
Zažívám to již po čtvrté, takže myslím, že její znaky už jsem schopna rozpoznat. Bohužel, mám ale nyní pocit, že to má nějakou větší intenzitu! Nebo je to tím, že jsem již kapánek starší a "unavená"?
Ať je to, jak chce, jsem odhodlána se tomu znovu postavit čelem! Bez bázně a hany!
Nejsem sice Luther, a nebudu přibíjet na veřeje více jak 90 tezí (a nebudu se vystavovat podezření, že už mi únavou odchází nejen fyzické síly ale i rozum), ale pár pravidel by se hodilo dodržovat! Využívám období novoročních předsevzetí a píšu pár (10) bodů, kterými se, jak doufám, budou moje ratolesti od nynějška řídit.
A jdeme na to!
Za prvé: Ráno si vyvětrají peřiny (při pubertě nutné).
Za druhé: Připraví si čisté oblečení přiměřené ročnímu období (konec výletů v tričku při chumelenici, nehodlám pak řešit nechvalně známé "rymičky").
Za třetí: Při snídani nebudou používat mobil (ani při žádném jiném jídle) - tato teze je pud sebezáchovy "unavené" matky, která by ráda občas se svými dětmi prohodila alespoň při jídle pár slov!
Za čtvrté: Budou chodit alespoň občas po nohách! - kdo tomu nerozumí, ať si zkusí komunikovat s klukem, který dělá při každé příležitosti stojky, ne-li salta (teď u nás je na pořadu dne parkur), a když je volán k jídlu, přichází do jídelny po rukách nohama nahoru, kterými k mému zděšení likviduje moji sezónní (nyní vánoční) výzdobu!Smějící se
Za páté: Občas dají svým rodičům v průběhu dne vědět, že jsou ještě naživu! (k čemu by jinak ten mobil měli?)
Za šesté: Pokusí se vychodit školu! (námitky, že fotbalisti nemusejí nic umět, a vydělávají miliony, se zamítají).
Za sedmé: Alespoň jednou týdně udělají nějakou domácí práci (slovo "práce" je ale na indexu, takže to asi budu muset nějak ještě přeformulovat...)
Za osmé: Výbuchy vzteku omezí na nutné minimum!
Za deváté: Koupelna se používá k očistě těla (není to chemická laboratoř, ani pracovna Facebooku) a WC není videoherna ani trucovna (fronty se u nás občas tvoří...).Křičící
Za desáté: Na lože se odeberou v rozumnou dobu, aby byl poskytnut rodičům čas na dobití baterií!Smějící se

...tak, napsáno, bych to měla. Teď jen, jak to zveřejnit? Přibít na veřeje? Ne, Lutherovu metodu jsem už jednou zavrhla. Přece jenom máme jednadvacáté století. Ale co takhle na dveře šatní skříně ten krásný seznam nalepit? A pěkně velkými písmeny! Aby se to nedalo přehlédnout!
Přátelé blogeři!
Držte mi palce, aby si toho ti moji raubíři všimli a ještě lépe, aby byli ochotni si to alespoň přečíst a uvažovat o výhodách plnění těchto divných nápadů "unavené matky", patřící zcela jistě ještě stále do minulého století!!!!Překvapený Nakonec, již třikrát jsem ve svém životě pubertu zkrotit zkoušela, a již třikrát se povedlo, že se ti puberťáci dožili dospělosti a péči svých rodičů přežili snad bez úhony!!!Úžasný

Básníkova noční můra

2. ledna 2018 v 19:33 | Unavená matka |  Říkanky

Básníkova noční můra

V přemítání,
jak potěšit Tě k Tvému svátku,
bleskla mi hlavou myšlenka,
že básničku Ti napíši.

Však znenadání,
ač známe se už mnoho pátků,
nejistota mi vzala písmenka,
a teskno mi bylo na duši.

V rozjímání,
po snaze o ztišení ve dni plném zmatků,
má Můza si nasadila křidélka,
a tvářila se, že mne neslyší.

Mé počínání,
naivní se zdálo, jak víra bez skutků.
Mé inspiraci zhasla světélka,
a Můza odletěla jako pták do výšin.

Sliby, dané našim dětem

2. ledna 2018 v 16:25 | Unavená matka |  Úvahy
To jsem si zase naběhla! Zase jsem ztratila svoji ostražitost a něco slíbila svému potomkovi.
Však má cílevědomá dcera si je velmi dobře vědoma, kdy, a v jaké situaci, je nejlepší si slib vymoci. Stačí si počkat, až matka ztratí ostražitost, nejlépe je-li hodně zaneprázdněna, či někam spěchá. Pak již stačí otravovat, být velmi urputná, a hlavně mluvit a mluvit a vysvětlovat a vysvětlovat výhody daného cíle. V takovéto situaci se vám snadno může stát, že něco neuváženě přislíbíte, aby už byl klid a vy jste se konečně mohli někam vypravit, či dodělat započatou práci.
"Sliby-chyby" - říká se a u slibování dětem, a ještě k tomu vlastním, to platí dvojnásob!
Milé matky, na to si dejte pozor, neboť děti mají velmi dobrou paměť. Jakmile moje dítko pronese: "Mami, a slibuješ?" na jakékoliv téma, mám se na pozoru. Moje zkušenosti mi říkají, abych v této chvíli nastražila tykadla.
Jenže i děti mají své zkušenosti s vámi, a také dokážou operativně měnit taktiku. Čím více jste ostražitá, tím více argumentů dítě použije, a tím důmyslnější způsoby, jak vás dostat k vyslovení slibu, použije. V tomto případě jsem vždy o krok pozadu - bohužel.
Kdybych si alespoň vzpomněla, o co šlo! Teď tady moje dítě vítězoslavně stojí a vyžaduje splnění slibu v tu nejnemožnější dobu. Honem pátrám v paměti. Kdybych si vzpomněla na jaké to bylo téma, snad bych i v hlavě připravila pádné argumenty, proč daná věc dnes nelze uskutenit. Jenže ouha, paměť ne a ne sloužit, a moje dítě stojí přede mnou a vítězoslavně požaduje splnění slibu mnou daného (spíše by bylo lepší říci: jím vynuceného, což častěji odpovídá skutečnosti).
"Mysli", říkám si v duchu. Stojí přece přede mnou moje dítě, poslední v řadě mých pěti potomků, snad to nejurputnější, co se vyžadování plnění slibů týče, dcera Liduška. Tady se to může týkat pouze koní, uvědomím si.
Liduška již od útlého dětství miluje všechna zvířátka a nejvíce ze všeho koně! Kde se to v ní vzalo, nikdo nevíme. Již od doby, kdy se trochu naučila chodit, vyhledává všemožné příležitosti, jak na koni jezdit, či se k nim nějak přiblížit. Veškerý svůj volný čas plánuje tak, aby si tuto zálibu naplnila. Jakákoliv dovolená či tábor bez koní pro ní nemá cenu.
Takže - koně! Co jsem zase, proboha, ta toto téma slíbila? Pátrám v paměti...
To přece nebude tak těžké si vzpomenout, asi nějkou jízdu, či výcvik parkuru. Ovšem má paměť, věkem i dětmi důkladně opotřebovaná (na toto téma by se dalo psát do alelujááá), ne a ne sloužit!
"Tak co, mami, půjdeme? Nebo jsi na to zase zapomněla?"
Tajemná formule je vyslovena a mně nezbývá, než kývnout, neboť nemohu své nebohé dítě zklamat. Nemohu dopustit, aby se cítilo ochuzené tím, že má starší matku, která už si nic nepamatuje!
Hlavně, že nechce, bych na tom koni jezdila i já!!! S vyplazeným jazykem