Březen 2018

Tady a teď

14. března 2018 v 23:39 | Unavená matka |  Úvahy
Je ten, kdo žije ve vzpomínkách, mimo realitu??? Co je to vlastně vzpomínka? A jak ji můžeme definovat?
Teď mne někdo pohladí, je to jen okamžik... a už je to jen vzpomínka. Jak ten krásný prožitek, zachytit, prodloužit, aby vydržel? Někdy mám pocit, že to hezké se hned ztrácí a hořkosti nám vydrží v mysli nějak déle.
Čím to je? Snad intenzitou prožitku? Je snad negativní událost v naší mysli intenzivněji prožívána, než ta krásná? Umíme dnes prožívat radosti dostatečně intenzivně? A co jsou to radosti? Z čeho se dnes lidé radují?
Umíme se radovat?
Umíme se radovat z maličkostí?
Umíme se radovat z maličkostí všedního dne?
Umíme se radovat z maličkostí všedního dne opravdově?
Umíme se radovat z maličkostí všedního dne opravdově a jak nás to obohacuje?
Umíme se radovat z maličkostí všedního dne a jak nás to obohacuje a obohacujeme i druhé?
Umíme se radovat z maličkostí všedního dne a obohacovat sebe i druhé a podržet si ten pocit ve svých vzpomínkách?
Život ve vzpomínkách, stvořených radostmi všedního dne, nás obohacuje!!!

S tužkou v ruce-jak jinak?

3. března 2018 v 23:27 | Unavená matka |  Úvahy
Tužka, to je klasika!
Tužku bereme do ruky už jako malé děti, které tak rády napodobují svět dospělých. Žádné pero, nebo, nedej bože, fiksy! Tužka krásně klouže po papíře a zkušenější kreslíři s ní dokáží zázraky, neboť tužka dokáže vytvořit i mnoho odstínů. Vlastně není třeba ani barev, stačí jen zapojit představivost.
Tužkou se učíme kreslit, sotva se posadíme mamince na klín. Tužkou lze vytvořit i umělecké dílo.
Mám ráda kresby Staré Prahy provedené tužkou. Jak ona ta tužka umí krásně i stínovat, jak s ní lze správně vystihnout tu zastaralou atmosféru dávných časů, časů s nádechem dnes již vymizelé romantiky.
Beru do ruky kresby neznámých umělců z dob První republiky, probírajíce se obrázky z dědečkovy pozůstalosti. A mezi kresbami reprodukovanými na starých pohlednicích nacházím tužkou vyvedenou siluetu malé holčičky, jak sedí na louce u nějaké řeky a vije věneček. Z onoho obrázku, přestože je nakreslen jen tužkou, veselost barev přímo čiší. Jejich nepřítomnost mě nutí k představivosti... louka je zelená, kytičky asi žluté, řeka modrozelená a v jejím odlesku lze i slunce spatřit... a jakou barvu mají její šaty? Celý výjev vyzařuje klid a pohodu. Malá holčička si sedla do trávy a někdo ji s láskou nakreslil špalíčkem obyčejné tužky. V roztřesené linii rozeznávám dědečkův rukopis... ano, jsem to asi já, malá, pětiletá holčička, radostně si užívající letního odpoledne na prohřáté louce pod ochranou prarodičovy pozornosti. Nejasně mi v paměti probleskne ten krásný pocit a snažím se jej rychle zachytit svým vědomím.
Tu vzpomínku si chci uchovat v mysli. Tu lásku dědečkovu chci zase dál předávat, dnes již sama také prarodič, svým vnoučatům. Neumím sice tak dovedně zacházet tužkou, tuto schopnost jsem nedostala do vínku... ale radost a lásku prožitou se svým dědečkem mi nikdo nemůže vzít. Ta je v mém srdci na věky zapsána tužkou zázračnou, tou tužkou, co s ní andělé znamení lásky nám pozemšťanům do srdíčka radostně vpisují.