Duben 2018

Když zavřu oči, vidím krásno!

17. dubna 2018 v 22:37 | Unavená matka |  Úvahy
Když zavřu oči, vidím krásno!
A když jsem k tomu ještě sama, mohu si to i více užít.
Kolem mne je totiž obvykle spousta lidí, většinou mých příbuzných, dětí, vnuků... manžel... rušno, ale moje duše víc a více touží po klidu.
Když zavřu oči, vidím krásno a mohu snít... o krásné přírodě, kde je ticho a klid, o nějakém tichém a krásném místě, kde budu jen sama a budu mít hodně času na psaní. Ne, že bych nevěděla, kde je krásná příroda a kam se uchýlit do krásna, ale obvykle tam nejsem samaMrkající
Když zavřu oči, mohu snít i o velkém klidném domě, s jedním pokojíkem třeba úplně maličkým v podkroví, pouze pro mně, kde se zavřu a všechny svoje nápady budu mít čas v klidu hodit na papír, či do počítače.
Když zavřu oči, mohu prožít i to, co pro mne jinak není dosažitelné a v běžném životě se mi nedostává. Stačí zapojit svoji představivost!
Vidím zelené lužní lesy, klidně plynoucí řeku, rybáře na břehu, sem tam nějaká loďka či plavec. Sedím na břehu a pozoruji proud řeky, té mojí řeky, tekoucí před naší chatičkou. Pohled na protější lužní les mne uklidňuje. Vidím všechny své milé, jak spolu rozmlouvají a děti pobíhají radostně okolo.
Každá z nás má jiné touhy a sny, ale přeji si, aby snění bylo dovoleno!
Přeji si, aby všechny matky měly možnost radost ze snění prožít! Ať každá matka může vidět krásno, když zavře oči!
Přeji si, aby žádná matka nemusela svému dítěti vymývat nějaký hnusný plyn z jeho vlásků...
Když zavřené oči zase otevřeme, ať vidíme jen šťastné matky a spokojeně pobíhající děti okolo!Usmívající se

Sběratel

10. dubna 2018 v 22:38 | Unavená matka |  Povídky
SBĚRATEL
Náš tatínek je sběratel. A navíc fanda do mašinek.
Všude po bytě lze vidět různé modely mašinek. Uprostřed obýváku stojí klavírní křídlo a okolo něj na postavených kolejích tyto mašinky jezdí. Každý, kdo chce hrát na klavír sice špatně vidí na klaviaturu, ale zato se při hraní může kochat mašinkami. Ve zdi je rozkošný tunýlek, kterým se přesouvají do jídelny.
Tedy dříve takto mašinky jezdily. S narozením našich "divokých drobečků" tato atrakce vzala za své.
Maje zkušenosti z předchozích mateřství, snažila jsem se budoucího otce přimět k tomu, aby na čas drahocenné modely mašinek uložil do krabiček. Tatínek ale žil v domnění, že náš malý rozkošný synek bude pouze posvátně na mašinky zírat a zaručeně se jich nebude chtít dotýkat. Přece mu to vysvětlí, že?
------
"Kdo vytrhat ty kolejničky", zařval jednou mohutným hlasem náš otec rodiny. "Říkal jsem ti, ať na to dáváš pozor, když nejsem doma."
Manžel trpěl představou, že když nechodím do práce, nemám přece nic jiného na starosti, než oprašovat jeho poklady.
V té době nám k téměř dvouletému synkovi přibyla ještě malinkatá princeznička. Starší drobeček se ji snažil neustále vyklopit z postýlky a zkoušet na ní své různé pokusy, pátraje, co ten řvoucí vetřelec, objevivší se nedávno u nás doma, vydrží.
"Nevím", "snad to nějak omylem...", nesměle jsem odpověděla a bylo mi jasné, kdo to má na svědomí. Honem jsem nenápadně kopla pod lavici další vytrženou kolejničku, než ji manžel zahlédne a vrátila se k vaření, ve snaze dokončit oběd, dokud miláčkové spinkají.
Nešťastný a naštvaný manžel mi udělal kázání, kolik taková legrace stojí, a jak se tato vzácnost špatně opravuje.
"Tak si to ukliď, když je to takto drahé", řekla jsem už naštvaně, "já to nezvládnu ohlídat. Chceš snad obědvat, ne?"
"Nic uklízet nebudu, děti se naučí být opatrné."
"Nespletl jsi si, jak jsou staré?", hlesla jsem, "to ještě nějaký čas potrvá, než toho budou schopny".
Bylo to ale marné, manžel byl přesvědčen, že to zvládne. Dospěl k názoru, že mám na děti špatný vliv, protože nedostatečně oceňuji jeho sběratelskou činnost.
Tak bylo vytrháno a poškozeno ještě mnoho dalších kolejniček a mašinek, než rezignoval.
Jednoho dne tatínek koupil synkovi mašinky a kolejničky dřevěné.
Pak vzal krabičky, do nichž posvátně uložil nejvzácnější mašinky, které zase uložil do velké přepravky a obřad zakončil vyklizením jedné mojí skříně, kam to vše uložil. A když jsem se skřípěním zubů svoje věci ukládala jinam, pocit zadostiučinění mě přesto hřál: konečně jsem jedné starosti ušetřena.
Sběratelství ovšem není dětská nemoc, která se už nikdy neopakuje. A očkovat se proti tomu bohužel nedá. Tak sběratelé zaplňují své byty různými předměty nedbaje, že rodina strádá zmenšujícím se prostorem.
Tak si náš tatínek z poloviny jídelny vytvořil k mojí zlosti náhradní kancelář, jelikož ta jeho je plná různých předmětů, které sem postupně přesunul z bazarů, kde ležely zapomenuty, jistě právem, ale on je zachránil.
Najdete zde všechno možné: od starých magnetofonů "kotoučáků", přes různé kostýmy na masopust, hudební nástroje, staré lyže, samovar, různé koberce, nářadí, a o knihách ani nemluvě.
A tyto knihy jsou zase o mašinkách, letadlech a různých strojích, hlavně jsou to knihy technické (manžel je inženýr), a určitě i historické, které by přece v antikvariátě ležely neupotřebeny, což u nás leží taktéž, ale to není totéž, jsou už zachráněny!
Ovšem technické zaměření mu nebrání, aby zachraňoval i knihy mystické, o léčitelích, a knihy o různých metodách léčebných.
Každá jeho další návštěva bazaru mne přivádí v zoufalství.
Prostě SBĚRATEL.
A tak boj o prostor je u nás doma na denním pořádku. Každý "zachráněný" předmět nejprve vítězoslavně přinese do bytu očekávaje pochvalu a význam předmětu osvětlí přednáškou. Málokdy se ovšem setkává s nadšením. Náš byt je skutečně přeplněný a už nic se do něj nevejde.
Sice pod naším klavírním křídlem v obýváku je dle manželovy představy ještě hodně místa, ale já zoufale bojuji, aby vše nevyčuhovalo příliš okatě.
Vůbec celé klavírní křídlo, postavené "v mini obýváku v takto malém bytě, je velký přepych", jak se vyjádřila kousavě moje kamarádka, při jedné z mála návštěv. Kamarádky totiž většinou domů nezvu.
K přátelskému posezení preferuji klidnější prostředí hlučných kaváren. Tam totiž při popíjení kávy nemusím neustále někomu uhýbat, když potřebuje navštívit lednici a nemusím poslouchat telefonní rozhovory s různými "neschopnými" úředníky.
A v té kavárně sním o velkém nádherně naklizeném bytě, kde bude spousta krásných pokojů z nichž jeden prostorný bude můj. Povedou k němu bytelné neprůhledné a zvukotěsné dveře na zámek, od kterého budu vlastnit klíče pouze já. Uvnitř bude můj pracovní stůl, "ušák" před televizí a postel s nočním stolkem a lampičkou.
Říkáte si,...běžné vybavení? Ne tak u nás.
Zatím jenom sním, ale počkejte, však můj čas přijde: kdo si počká, ten se dočká.
A pak se zavřu.... a mějte mě rádi. Venku si dělejte, co chcete!

Rozum a cit

9. dubna 2018 v 22:27 | Unavená matka |  Říkanky

Pan Rozum a pan Cit jak bratranci jsou,
pokrevní spojení jednou větví rodinnou.
Když první zahlédne překrásnou paní,
v té chvíli druhý už píše ódy na ni.

Tu Rozum přemýšlí, jak neurazit slovem,
pan Cit již líbá ji pod rozkvetlým stromem.
Nedbaje poznámek příbuzného,
o dvojím měření. Přísloví zapomněno!

Slovutný pan Rozum pohoršen bývá,
Citu svému však on naoko jen spílá.
Napohled rozporný mají k sobě vztah,
naoko vytváří zdánlivý nesoulad.

Jejich kroky však zpívají nádhernou znělku,
jak duet milostný krásný je jen vcelku.
Jeden hlas vede, druhý dolaďuje píseň,
pan Rozum za ruku jde pro Lásku si s Citem.

Polabská píseň

1. dubna 2018 v 18:15 | Unavená matka |  Říkanky

Polabská píseň
Polabská nížina, kde krásná krajina,
k té řeka patří, a v hlubině kapři…
I snad malé mřenky,
co ve vodě rychle jako střelky,
rozprchnou se hbitě,
když štika dostane chutě.
Zde na břehu chatička má stojí.

Zčeřené vody, pohltí svody,
v hlubinách temných
smutek utopí se.
Nezkrotná naděje touha
vzkříšení ducha povzbudí,
až znovu zrodí se ta radost,
již nezdolá vztek ani svár.

Osado srdci mému blízká,
když v Praze se mi stýská,
kola oře vlakového vždy hotova jsou
donést mě nad oblaka k nápravě…
ta myšlenka povznáší
nad temnotu duši mou.

Zde pak bude ukotvena
a s kosmickým prostorem
v sepjetí intimním nirvánu zakouším…
Hle, zde nacházím radost!
A nevšední zážitky
zázrakem
jsou mi darovány zdarma.
-----------------------------------------
Srdce čisté a ducha přímého,
jak příroda polabská,
má moje kamarádka z Polabí…

Když miluji, tak jaképak 'Ale'

1. dubna 2018 v 18:10 | Unavená matka |  Úvahy
Nejhorší slovní spojení: "Miluji tě, ale..."
To už toho partnera rovnou můžeme kopnout třeba... víte, kam, že! Měl by to rychleji za sebou a ještě by to více připomínalo vtip.
Už jako dítě jsem se s tím setkala, a začala to slovní spojení nenávidět.
To začíná tak, že někdo pozná, že jste se zamilovala a chce vám asi pomoci, nebo vám to možná ještě více osladit, nevím, no zkrátka, začne vám vymlouvat vaše city, a vysvětluje vám, jak pro vás není dost dobrý. Ale v podstatě vám chce říct: "dej mi pokoj, já nejsem pro tebe, my se k sobě nehodíme, já o tebe nemám zájem".
Málokdo ale umí být takto upřímný, tak to zabaluje do hezkých slovíček a ještě více člověku ubližuje. Možná nevědomky.
V každém případě jsem zde raději pro upřímnost a proces vysvětlování by měl být co nejrychlejší, a tím pádem i nejšetrnější.
Nejhorší jsou váhavci, kteří nemají odvahu vám to rovnou na rovinu sdělit, a tak než vyjde pravda najevo, ztratíte spoustu času (a i možná peněz) na zbytečných schůzkách a drásáte na nich svoji duši nejistotou: miluje mne, nemiluje mne, hele, teď se na mne usmál...! Možná se mu líbím!
A ten váhavec by nejraději seděl s nějakou jinou, či jiným. A ten zamilovaný se zase užírá moc dlouho nejistotou.
No situace vskutku trapnější, než spadlý vrchní díl plavek po šipce do vody (pro ženu)... to duši proženu raději průvanem naučného večera na dávno minulých politických školeních...
Tak přátelé, to ale neznamená, že se nebudete zamilovávat!!! Je jaro, za chvíli tu bude lásky čas... jen až se setkáte s někým, kdo to slůvko 'ale' moc často používá, dejte mu vale! A jděte na pivo raději s bytostí oněmnělou úžasem nad krásou první jarní kytičky!!!
Je jaro, zima je fuč, tak jaképak 'ALE'?